Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 87 - The Late Late Show

Harry

„Harry," ozve se těsně vedle mě, načež se pokusím zaostřit Louisův obličej, jenž momentálně vidím dvakrát, „No tak, Harolde, prosím," jeho hlas zní vyděšeně, nebo spíš zoufale. Nevím, jediné, na co jsem schopen soustředit se, je ostrá bolest na pravém boku, jež mi vystřeluje do celého.

"Louisi," snažím se taktéž vyslovit jeho jméno, ale je to mnohem těžší než obvykle, obzvláště když bojuji s temnotou, která se mě pokouší stáhnout do bezvědomí.

„Musíme pryč." Otočí hlavu ode mě směrem k Paynovi, který mě celou dobu pozoruje, „Hned teď, Louisi," zvýší hlas Liam a chytne ho za ruku, ale Louis se mu vysmekne a přitáhne blíže k mému tělu. Neuvěřitelně to bolí, ale přesto se rád ocitám v jeho náruči. „Nemáme čas na nějaké scény, okamžitě musíme pryč."

„On, kurva, umírá, Liame!" zakřičí Louis a já uvnitř sebe ten fakt razantně odmítnu. Nemohu umírat nebo ano? „Nenechám ho tady, to raději sám umřu."

„Běž," vyslovím z posledních sil a kouknu se do Louisových safírových očí. Něco řekne, ale já ho nevnímám, pouze si uvědomím absenci jeho tepla a pozoruji, jak se ode mě vzdaluje. Chci za ním natáhnout ruku, ale nedokážu to.

Umřít, takovou radost jim neudělám.

O tři týdny dříve

„Tak pojď." Usměji se na dítě v náruči a vyjdu ven z místnosti na rušnou chodbu, „Ale no tak, nebudeš brečet, že ne?" promluvím výstražně, jakmile spatřím obličej dítěte, jež se začne šklebit, „Nebudeš brečet," pronesu rázně a kupodivu opravdu utichne, „Jak se jmenuješ, hm?" zeptám se se zájmem.

„Eui." Zamrkám s pootevřenými rty snažící si s jeho "slovem" spojit nějaká jména.

„Eri?" nadzvednu zamračeně obočí, ale dítě jen rázně pokroutí hlavou, „Eddie?" konečně přikývne.

Vím, že se na mě stáčejí všechny pohledy, ale já je naprosto ignoruji. To malé dítě mi přijde mnohem zajímavější. Ani nevím, kam mířím, prostě se procházím po chodbě a ukazuji dítěti různé věci.
„Koukej, tamto je Charlie, ještě to neví, ale zítra ho vyhodím," zasměji se a kupodivu i dítě povytáhne své koutky, „A tamto, to je třicet trojka, tam by se ti nelíbilo, je tam moc lidí a hluku, víš."
Najednou ucítím, jak se jeho ručka dotkne mých vlasů. „Ne, vlasy ne," řeknu mu přísně, ale Eddie udělá přesný opak a zatáhne za ně, „Au, au, au, přestaň!" zašklebím se, čímž u něj vyvolám záchvat smíchu a on mi začne zběsile cuchat vlasy.

„Hej, dost!" zvýším hlas, dítko se vmžiku přestane smát, naopak začne plakat, „Ne, ne, ne, neplač nebo tvou matku vyhodím a to bys nechtěl." Ačkoliv dítě nemá nejmenší tušení, co říkám ztichne.

„Proboha, Harry," ozve se vedle mě zděšeně Liam, „Ty jsi někomu ukradl dítě?" otočím se jeho směrem. Z obličeje se mu vytratila veškerá barva. Tuším, že si vážně myslí, že jsem ho unesl.

„A toto, Eddie, to je Liam, je to můj kamarád, ale někdy je poněkud paranoidní." Usměji se a věnuji dítěti pusu na čelo, „Koukej, jak se mračí, ty vrásky mu pak zůstanou, to si piš." Cvrknu mu do malého nosu, čímž u dítěte vyvolám další záchvat smíchu, „To dítě je jedné pracovnice, co si ho vzala do práce, řekl jsem, že s ním nemůže pracovat, tak ho hlídám." Pokrčím nevzrušeně rameny a zamířím do své kanceláře. Liam tam zůstane oněměle stát.

„Jinak já jsem strejda Harry," pomluvím k dítěti mezitím, co jdu po schodech nahoru.

„Heui," zašišlá a uvnitř mě pocítím takový zvláštní pocit, je to jako zašimrání, ale takové jemné a příjemné, co mě nutí se široce usmát. Dokonce mi už ani nevadí, že se pevně drží mých vlasu.