Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 16 - Out of control

Vyprovodím ty dva ze dveří a při posledním pohledu vidím, jak si Harry vyčerpaně sedne do svého křesla. "Budete si ještě něco přát, pane Stylesi?"

Aniž by otevřel oči, nebo se jinak pohnul, pronikne chraplavý hlas celou místnosti. "Ano, tebe."

Dělám, že jsem ho neslyšel a opatrně zavřu dveře. Vrátím se zpět k těm dvou. Pořád mohu vidět slzy na jejich tvářích. Je mi jich líto, ale popravdě to poslední, o co momentálně stojím je, litovat je.

„Pojďte za mnou," oznámím jim monotónně a zamířím směrem k zadnímu východu, nečekám na ně, prostě jdu. Mysl mám plnou Harryho slov a pohybů, nejsem schopen se soustředit na nic jiného, proto skoro zapomenu zastavit se u Liama v kanceláři.„Počkejte tu," řeknu a otevřu dveře jeho kanceláře, přičemž vejdou dovnitř taky. „Nebo ne," doplním a oni na mě hodí omluvný pohled.

Liam vzhledne a smutně se usměje, musí tušit, co jim Harry řekl. „Tak jak to šlo?"

„Harry to prý vyřídil, nemáš se o nic starat." Věděl jsem, že se ptal jich a ne mě, i přesto jsem však vyslovil svou odpověď, nechtěl jsem se tu zdržovat dlouho, co nejdříve jsem si přál být u Harryho.

„Křičel po vás hodně?" Liam mě naprosto ignoroval a zaměřil se na ty dva, rezignovaně jsem vydechl a sedl si na jednu ze židlí.

„Celkem dost, ale mohli jsme to čekat." Stejně jako já si sednou a přitisknou se k sobě.

„Když jste to čekali, tak proč jste tam, proboha, chodili?" dovolím si promluvit a všichni tři zmlknou a probodnou mě pohledem, dobře, toto jsem asi říkat neměl.

 „Protože to nechtějí vzdávat, Louisi," odpoví mi upřímně Liam, nekomentuji to. Popravdě nedivím se Harrymu, že je takový, jaký je. Byl bych jako on na jeho místě. Najednou mám potřebu se ho zastat, i když nemám k tomu nejmenší důvod. Možná mě Harry opravdu ovládá víc, než jsem si ochotný připustit.

„Co vám řekl?" vyzvídá dál Liam, přičemž já mam chuť prostě odejít a nechat je tu.

„Že to nepřichází v úvahu. Když jsme na něj naléhali dál, neuvěřitelně se naštval a řekl, že si pohlídá, abychom nebyli moc při sobě a netrávili spolu volný čas a že pokud to porušíme, připraví nás o všechno a vůbec nejlepší pro nás by bylo rozejít se, protože cituji: „Vztahy jsou stejně na hovno". Plus po nás křičel, jak smyslu zbavený." 
Mě a očividně ani Liama to nepřekvapilo.

„Jo, na to on je expert," uzná Liam a jde na něm vidět, jak moc rád by jim pomohl.

„Je takový pořad, takový chladný a zlý?" zeptá se pro změnu ten druhý, více ubrečenější.

„Ne," odpovím bezmyšlenkovitě a místnost opět potichne. Vysloužím si ne dva, ale tři překvapené pohledy.

„Ne?" zopakuje po mně Liam. Přeji si odtud zmizet, proč já jen nemlčel. „Kdy přesně takový není?" zasměje se Liam a mně se v hlavě vybaví ten moment, kdy mě poprvé obejmul, pod vlivem léků a hned potom, jak jsem pohybovaly jeho boky do rytmu muziky v gay baru. To byla ta osudová noc. Také se mi vybaví nespočet snů, ve kterých to ani nebyl vlastně on. To jsem jim, ale říct nemohl.

„Nemyslím si, že je takový pořad." Neubráním se při tom pohledu na moje zápěstí, které je už sice zdravé, ale pořád mi v něm sem tam škube.

„Nebýval takový," řekne si Liam spíš pro sebe a povzdechne si. „Myslím, že byste už měli jít, hodně štěstí." 

Zvednu se k ochodu, ale ještě uslyším Liamův hlas. „Louisi, stav se tu potom, prosím."  
Přikývnu a konečně zavřu dveře.