Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 38 - Mum?

Harry

Říkávali, že moje srdce je děvka, která nejde po penězích, ale po moci. Zaprodá se každému, kdo je ochoten se mi podvolit, takhle to ale není a nikdy nebylo. V životě jsem se nikomu nezaprodal, to se oni zaprodali mně. Takhle to bylo do té doby, než mi vstoupil do života on.

Dokáže mě jediným slovem, dotykem, polibkem donutit vzdát se všeho co mám, když ví, jak na to. Možná má pravdu, toto je láska. Nelíbí se mi to, nevládnu sám sobě, vládne mi on. Paradox je, že Louis si myslí přesný opak. Kdyby věděl, jakou moc nade mnou má a naučil se ji využívat, stál bych se jeho otrokem, který padne na kolena jen pro jeho potěšení.

Mezitím, co se vypořádávám s vlastními pocity, vím, že mám mnohem větší problém, proto opatrně místo svého hrudníku podložím Louisovu hlavu polštářem, ke kterému se přitulí s blaženým výrazem na tváři.

Pomalu se vyplížím z ložnice do obývací části, kde se opřu dlaněmi o parapet a sleduji, jak se Las Vegas prohánějí lidi, kteří míří do klubu, nebo z klubu. Vzhledem k tomu, že je dopoledne, nevím, která z těch dvou verzí, je horší.

Najednou se rozezvoní telefon a dříve než ho zvednu, protočím očima. „Haló, kdo vola?"

„Tady Thomas." Počkat, kde, sakra, vzal číslo.

„Odkud máš to číslo?" zvýším hlas, ale okamžitě se zase ztiším kvůli Louise v druhém pokoji.

„Dal mi ho Liam. Víš, já se tu za tebou chtěl stavit, ale řekli mi, že tu nejsi a mobil jsi měl nedostupný. Naštěstí jsem natrefil na Liama, který mi ho rád dal." Až se mi Payne dostane pod ruku, tak ho uškrtím, nejspíš si neuvědomuje, co všechno je v sázce.

„To je fajn." Zatvářím se otráveně a jednou rukou se opřu o loket. „A který Thomas jsi? Znám jich poměrně hodně."

„Harry, před pár týdny jsem byl tvůj asistent, než jsi mě vyrazil." Musím se pousmát, když z druhé strany telefonu slyším podrážděný tón u posledních slov. „Pamatuješ, spali jsme spolu, já jsem rozhodně nezapomněl."

„No, ale já ano." Neobtěžuji se s dalšími slovy a prostě zavěsím. Asi bych neměl spát s lidmi, kteří jsou tak citově založení.

Naštvaně naťukám do telefonu Liamovo číslo, přičemž rukou poklepávám po bílém parapetu. Když se po několika dlouhých otravných tónech ozve Liamův hlas, začnu vnitřně skákat radostí, že ho můžu zabít, teda aspoň slovně. „Liame Payne, uvědomuješ si vůbec, jaké je momentálně riziko rozdávání mého čísla cizím lidem?"

„Jsem ochotný podstoupit jakékoliv riziko, jestliže se z toho poučíš. Věř mi, ten kluk vypadal vážně zoufale, když tě tu hledal." Moralista Liam, to mi ještě scházelo, někdy přemýšlím nad tím, jak můžeme být vůbec nejlepší přátelé.

„Teď není čas na tvá mravní ponaučení, teď tu máme řešit vážné věci, jako například, že Louisovi jde i o život." Můj důrazný hlas je přidušený šeptem, když se odrazím od okna a začnu pochodovat po pokoji.

„Měl by ses mu omluvit." Zabiju ho, fakt ho zavraždím. „Dobře už končím. Každopádně měl by jsi vědět, že před pár dny mi přišel nejmenovaný lidský organ jménem jazyk."

„Nejmenovaný lidsky organ jménem jazyk, posloucháš se vůbec?" aspoň nejsem jediný, který blázni. „Počkat co, jazyk?"

„Někdo zaklepal na mojí kancelář, a když jsem otevřel našel jsem jen malou krabičku. Chris už není jediný, kdo si myslí, že byste měli zůstat dále od Londýna. Něco se tu děje a dříve nebo později to někdo odnese a oba víme, že ten někdo bude Louis nebo ty." Zamračím se a rukou si vjedu do vlasů. Zastavím se v chůzi a sjedu zady podél světlé stěny.