Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 8 - My demon

Lidi, hluk, chaos, nebo jedním slovem, chcete-li letiště. Mohli bychom letět první třídou nejnovějším obrovským letadlem, koupit si letenku a pohodlně do letadla nastoupit. To ale není Stylesův styl. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě.

Protože tady pán potřebuje vlastní letadlo, které jen tak mimochodem sem jede přes celý Londýn, bloudíme a hledáme, teda spíš já hledám. Harry chodí za mnou a stíhá u toho telefonovat a obědvat.

Jakmile konečně sedíme na palubě letadla a já si pečlivě zapínám pás, přemýšlím o tom co tu vlastně dělám. Co když se mi toto celé zdá a já se za chvilku vzbudím do krásného světa, kde se všichni navzájem milují a vládne tam světový mír? Dobře měl bych se vrátit z mých naivních představ, zpět do kruté reality, která je i přesto příliš zajímavá na to, abych ji chtěl změnit.

Cítím, jak se letadlo odlepuje ze země a pomalu proplouváme skrz mraky do modrého nebe. Jako dítě jsem si představoval, jaké to tam nahoře v mracích a v obloze je. Nevím, co jsem čekal, že tam najdu, ale rozhodně to nebyl jen oblak páry a nekonečné modro.

Ihned, jak vyrovnáme svou výšku, a já si my si můžu odepnout pás, uslyším z přední strany letadla své jméno.

„Tomlinsone," ozve se přes celou palubu soukromého letadla, jehož sedačky jsou potaženy kůží krémové barvy.

Na nic nečekám a automaticky se vydám za svým šéfem. „Doneste mi, prosím, něco k pití," řekne mezitím, co se přehrabuje v papírech. Vlasy mu padají do očí, a proto své dlouhé prsty proplete skrz tmavé kroutící se prameny vlasů, tak aby mu směřovaly směrem dozadu.

„Vodu?" Harry zvedne pohled od papírů a podívá se na mě pohled 'to nemyslíš vážně'.

„Šampaňské," řekne nakonec, když mu dojde, že jsem to vážně opravdu myslel.

Soukromá letadla mají jednu velkou nevýhodu, dělají ze soukromých asistentů letušky. Po nošení šampaňského, jídla, polštářů a dalších věcí, mám sto chutí mu do toho jeho bublinkového nápoje sypnout zase nějaké prášečky. Mají skvělé účinky, z pana tvrdého Stylese se stane koťátko Harry a navíc si potom nepamatuje, co dělal, nebo to aspoň předstírá, aby se tak vyhl trapné konverzaci.

„Tomlinsone." Jakmile se palubou roznese hlas vykřikující mé jméno, zhluboka si povzdechnu a s otráveným pohledem dojdu až k panu veličenstvu.

„Přejete si?"

„Jak se má tvá ruka?" zeptá se a smaragdovýma očima zabloudí k ruce, kterou zakrývá bílý obvaz. Doktor řekl, že na sádru to není, stačí si to chladit a brát nějaké léky, kupodivu to zabralo. Zarazilo mě, že se doktor ani slůvkem nezmínil, jak se mi to stálo. Nejsem sice doktor, ale toto by bylo to první, na co bych se zeptal.

„Už to skoro nebolí."

„Výborně, takže mi můžete vzít všechny tašky," promluví, aniž by zvedl pohled jen o milimetr od své práce. Harry je chodící definice slova workoholismus.

Přikývnu, i když jsem si jistý, že to neviděl. Nevím, co jsem od tohoto "výletu" do Paříže očekával, ale na nějakou vzájemnou komunikaci na vyšší úrovni než je ta pracovní můžu zapomenout. Nebo ne?

~~~~

„Máš nějaké plány na večer?" zeptá se Harry, přičemž si hlavu podepírá rukou a zírá, skrz okno ve svém pokoji, na Paříž, která se pomalu halí do tmy, aby mohla rozsvítit svá jasná světla.

„On už je večer, ale když se ptáte, měl jsem v plánu projít si Paříž," odpovím, zatímco vybaluji Harryho oblečení z kufru do prostorné skříně, nikdy jsem netušil, že jeden člověk může vlastnit takové množství košil.