Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 18 - Question

Louis

„Kolik tajemství ještě skrýváte?" zašeptám, zatímco mě Harry vyvádí z místnosti. Ještě slyším, jak vypne světlo a zavře dveře, než mě přišpendli ke zdi. Jeho prsty se mi zarývají přes látku do kůže a dlaně tlačí do ramen. V jeho očích se odráží něco neznámého, tajemného, přičemž já děkuji Bohu, že se dokážu ovládat a nevrhnout se na něj.

„Víc než si vůbec dokážeš představit." Konečně se uvolní jeho obličejově svaly, které byly až doteď napjaté a na jeho tváři se vytvoří úšklebek, jenž vidím na jeho tváři velmi často. „Jestli o tom, co jsi teď viděl," začne a natiskne se na mě celým tělem, takže se dotýkáme prakticky každou částí našich těl a mně tak motá hlavu nejen vůně, ale i tělesná přítomnost. Hlas se mu dramaticky ztiší a já, ačkoliv bych měl mít strach, nemám. Něco mě přimělo věřit mu. Snad to, že mi právě ukázal, to co mi ukázal, nebo protože, kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal. „Tak přísahám, že toho budete velmi dlouho litovat," jakmile toto dořekne, náhle se do mého těla opře studeny vzduch a já dostanu chuť se na něj okamžitě pověsit. Dokonce kdyby mi to řekl, byl bych ochotný vrátit se do té místnosti a sám sebe připoutat k posteli, jen aby mi věnoval svou plnou přítomnost.

Přesně toto byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že si mě k sobě pevně připoutal a já s tím nemohu nic dělat. I kdybych se tomu bránil, dokáže si mě zas a znovu omotat kolem sebe.

„Kdybych se vás zeptal na pár otázek, odpovíte mi?" vyslovím a zároveň natáhnu svůj krok, abych ho dohnal, zatímco on už schází schody dolů.

„Doufám, že jsi nezapomněl, co jsi Slíbil." Zcela ignoruje moji otázku, beru to tedy jako ne.

„Že udělám vše, co řeknete?" zeptám se váhavě, přičemž společně dojdeme až do obývacího pokoje, kde mě posadí na sedačku.

„Přesně tak."

Ucítím, jak se pode mnou prohne kožená pohovka, mezitím on si se skleničkou v ruce sedne do křesla naproti mně. Všímám si, že přede mě položil také jednu skleničku, plnou červené tekutiny.

„Piješ červené, že ano?" Zrak odpoutám od tekutiny odrážející světlo přímo přede mnou a přikývnu.

Sleduji, jak si jeho hebké rty upíjejí z vysoké skleničky. Druhou rukou si hraje s knoflíčkem jeho košili a mezitím vším stíhá svýma smaragdovýma očima, zkoumat každou částečku mého těla.

Nejsem schopen z něj spustit pohled, proto, když beru skleničku do ruky, málem ji převrhnu a tím si od Harryho vysloužím výsměšný samolibý pohled.

Když ucítím víno, tekoucí mi do úst, vím, že stačí pár dalších skleniček u obou z nás a všechno může skončit problémem. Nejsem si totiž jistý, jestli se chci probudit s kocovinou přivázaný k obrovskému kříži.

Při vzpomínce, kde jsem se nacházel ještě před pár minutami, mi naskočí husí kůže, přesto se neubráním tomu, představit si, jak asi Harry vypadá, když to tam využívá.

~~~~

Sedíme naproti sobě beze slova už asi hodinu a láhev se pomalu, ale jistě vyprazdňuje, až v ní nezůstane ani poslední kapka. S jistotou mohu říct, že podivnější večer jsem nezažil. Jen tu na sebe zíráme a prohlížíme si každý kousek toho druhého, jako bychom se snažili nakreslit nějaký dokonalý detailní portrét.

Někdo by mohl říct, že tu panuje trapné ticho, není to tak. Naopak kdyby jeden z nás pronesl jediné slovo, celá atmosféra by se zkazila a já jsem si jistý, že by mi z těla zmizel ten zvláštní pocit vzrušení, který právě pociťuji, když vím o jeho očích putujících po mém těle.