Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 90 - Harry And His Problems

  „Tak příště aspoň neříkej, žes to tak nemyslel, když už tvou lásku ke mně žene lítost, aspoň mi nelži, budeš se asi divit, ale i já někde hodně, hodně hluboko mám pocity."

„Ty máš city? Od kdy?" zasměje se drze, načež otevře zadní dveře, kde svého mladšího sourozence usadí do připravené dětské sedačky.

„To, že je umím potlačovat, neznamená, že je nemám," odseknu již z pozice řidiče, pozorující Louise ve zpětném zrcátku.

„Rozhodně tě nemiluji jen z lítosti, to je blbost," pronese po chvíli, kdy se za ním zavřou dveře a on se tak ocitá na sedadle spolujezdce. „Já si totiž na tobě zamiloval všechno, Harry, a nezáleží, jestli to je špatná nebo dobrá vlastnost, každá část tebe si mě získala."

„Myslíš, že si to teď vyžehlíš?" ušklíbnu se, ale svá slova vyřknu hravým tonem, sice to nepřiznám, ale jeho předešlá věta mě uklidnila. „Neboj se, že ti to večer nedám sežrat, drahoušku."

„Omlouvám se," promluví na mě vážný hlas, „Myslím to upřímně, neměl jsem to říkat, já jen, že to všechno se na mě sype a můj mozek neví, co si myslet, tak je zmatený a já pak říkám takové sračky."

Zhluboka se nadechnu a vyjedu na dálnici směřující do Londýna.
„Omluva se přijímá," zamumlám, zatímco se soustředím na silniční provoz, „Ale stejně ti to nezapomenu," odmlčím se.

Harry

„Počkat," pronese vyrovnaně můj doktor s mírně pozdviženou dlaní. „Chceš mi říct, že on o tom neví? Myslel jsem, že ses mu jako svému partnerovi svěřil s celou tou minulostí. Zdůrazňoval jsem ti přeci, že musíte být více otevřený a Louis je na to ideální."
Povzdechnu si a usadím se hlouběji.
„Ale dobrá tedy, vidím, že dnes nejsi příliš sdílný, zaměřím se na Louise, však ty se rozpovídáš."
Přetočím očima a zkřížím ruce na hrudi.

„Louisi, od kdy přesně ještě jednou, že přestal brát ty léky?"
Vím moc dobře, čeho tím chce docílit, zná mě a ví moc dobře, že nevydržím poslouchat, jak o mně někdo mluví bez tohož, aniž bych do toho zasáhl.

„Odmítl si je vzít to ráno potom, co se mu zdála nějaká noční můra, ale jak už jsem říkal, zmínil se, že to byla vzpomínka, se kterou se nechce svěřit." pronese Louis zcela otevřeně, na rozdíl ode mě s tím nemá problém, obzvláště pak, když se nemluví o něm.

„Tušíte, proč se vám nechce svěřit?" nadzvedne doktor obočí a spojí si ruce pod bradou, načež se mírně nakloní dopředu, dává si pečlivý pozor, aby o mě nezavadil ani pohledem, přestože vím, co za hry na mě hraje, kupodivu to zabírá, nesnáším být ignorovaný.

„Jsem přesvědčen, že se za to stydí, a přestože nevím, o co jde, taktéž vím, že je to něco, za co by se stydět neměl, ale jeho pýcha a mužská ješitnost vládnou pevnou rukou. Nejspíš by jeho ego nepřežilo, kdybych si o něm jen na sekundu pomyslel, že je slaboch, což bych si samozřejmě za žádných okolností nemyslel, ale to je něco, co on nemůže pochopit, a proto se mi s tím nesvěří, i když by mu to pomohlo. On je však pan mocný Harry Styles, on pomoc přece nepotřebuje, že ano," zvýší důležitě hlas na konci svého proslovu, a pro mě je až děsivé, jak hodně mě zná.

Doktor chvíli čeká, jestli něco nedodám, a když z mých úst nic nevzejde, ujme se slova.
„Vidím, že ho znáte velmi dobře, koneckonců by bylo zvláštní, kdyby ne, jste pravděpodobně jediný člověk na této planetě, kterého si pustil takto k tělu."
Odvrátím od něj pohled a zahledím se na rostlinu v rohu místnosti, nechápu, jak tropické rostliny dokážou přežívat pod klimatizací.
„Každopádně, změnilo se od té doby jeho chování ještě nějakým způsobem?"