Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 28 - Next

Harry

Londýn je jako obvykle přikryt šedým oblakem, který mi zabraňuje ve výhledu na celé město. Nemám v plánu se otáčet, dokud k tomu nebudu mít opravdový důvod. Tento výhled mě vždy fascinoval a uklidňoval zároveň.

Uslyším, jak se za mnou otevřou dveře, ale hlavu neotočím. „Harry, nemyslíš si, že je toto všechno zbytečné. Proč pořádáš konkurz na nového asistenta co týden. Kde je Thomas?"

„Nevím, vyhodil jsem ho, nebo dal výpověď? Už nevím." Pokrčím rameny a pokračuji v zírání na město. Prsty začnu poklepávat o dřevěnou desku stolu a vyplním tak ticho mezi našimi slovy.

„Zatím vydržel nejdéle. Tři týdny, ne?" zeptá se a já otráveně protočím oči. Nechci se o tom klukovi bavit, chci mít klid a přemýšlet nad tím, jak jednoduché by bylo, odjet někam pryč a zůstat tam navždy.

„Hmm," zamručím, přičemž za svými zády slyším Liamův hluboký povzdech. Nemám absolutně žádnou náladu na jakoukoliv komunikaci. Jediný společník, kterého teď potřebuji, jsem já sám. „Šukalo se s ním dobře, ale byl moc dotěrný," řeknu doufajíc, že tím Liama odeženu.

„Tak já ti je tu začnu posílat," odpoví rezignovaně a já jen uslyším, jak se za ním zavřou dveře. Mise splněna.

~~~~

„Další," můj otrávený chraplavý hlas se ozve místnosti, když vyhodím z pohovoru dalšího uchazeče, všiml jsem si, že někteří tu chodí pravidelně na každý konkurz.

Znuděně se otočím k oknu doufajíc, že si dá další osoba načas. Marně, téměř okamžitě, co se opřu o desku stolu, se otevřou dveře a já zaslechnu kroky, které se ke mně pomalu, ale jistě přibližují. Křesílko před stolem mírně zavrzá a kroky ustanou. Ruce, které jsem měl až do teď založené na hrudi, položím na stůl a opět začnu vyťukávat do dřeva neurčitý rytmus.

„Jméno?" ozvu se po chvilce ticha, co se osoba za mnou stále neopovážila promluvit. Ani teď se mi však nedostalo odpovědi. „Máte něco se sluchem? Jméno," zopakuji naštvaným hlasem a přestanu nehty bubnovat o desku. Nesnáším, když někdo nedělá to, co chci.

„Řekněte, proč bych vás měl přijmout, když mi ani neřeknete své jméno?" můj hlas je tvrdý a důrazný, vím, že se dotyčnému provrtá hluboko pod kůži a nenechá ho klidným.

„Protože vám dokážu změnit život, pane Stylesi." Můj dech se doslova zastaví a srdce vynechá několik úderů. Celým tělem mi projede elektrický výboj, jenž vyburcuje každou částečku mého těla k tomu, abych napl veškeré svaly a otočil se.

Téměř okamžitě se setkám pohledem s modrýma očima, které mě probodnou pohledem, který se mi okamžitě dostane pod kůži. Jeho výraz je nepřípustný, tvrdý a zároveň drzý. Vím, o co se snaží, chce mi dát okusit, mou vlastní medicínu.

„To už jsi jednou sliboval," odpovím a narovnám se v zádech, vidím, jak se pohledem usídlil na mé hrudi, vím, že na ní hledá stříbrný křížek, nenajde ho.

„Nic jiného vám asi nabídnout nemůžu." Pokrčí rameny, přičemž se na jeho tváři vytvoří úlisný úsměv. Ten bastard si se mnou hraje, vím to. Když si chce hrát, tak dobře.

„Víš, od minula jsem zvýšil své nároky." Pomalu přejdu před stůl, o který se opřu zadkem a zkřížím si ruce na hrudi. Podívá se mi zhluboka do očí a od té doby nepřerušujeme oční kontakt.

„Jaké jsou tedy vaše kritéria?" mírně nakloní hlavu na stranu a opře si bradu o dlaně. Lokty má položené na opěrkách křesla a nohy překřížené.