Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 11 - Yes Mr. Styles

Louis

„Pojďte se mnou, Tomlinsone." Jeho zelené oči ještě více potemní, přičemž se od jeho tmavých vlasů odráží všechna světla Paříže pod námi. Nečeká na mou reakci a sám se rozejde směrem ke schodům. V normální situaci bych se pozastavil nad tím, proč nejedeme výtahem, ale momentálně jsem měl v hlavě takový chaos, že jsem nebyl schopen přemýšlet vůbec nad ničím.

Odlepil jsem se od zábradlí a váhavým krokem jsem se vydal za Harrym. Vysoká postava byla jen pár kroku přede mnou a já přesto neměl chuť, nebo spíš odvahu, ho dohnat. Proč se ho bojím? Neudělal jsem nic, co by mu mělo vadit.

V tichosti sejdeme polovinu schodů, než se Harry zastaví před vchodem do restaurace, která se nachází přímo v Eiffelove věži.

Připadám si velmi zvláštně, když mi podrží dveře, abych mohl projit dovnitř. Nesedí mi to k jeho chování i to, že celou dobu nepromluvil, mě přímo děsí.

Najednou se mi v hlavě zrodí pádná otázka. Co tam vůbec dělal? „Vy jste mě sledoval?" vyhrknu zničehonic a vidím, jak se Harryho tělo na chvíli zastaví. Neodpoví, místo toho si sedne za stůl. Proč nemluví?

Posadím se na židli naproti němu a tentokrát jsem to já, který vyhledává oční kontakt a on uhýba. Něco je tu špatně. Hodně špatně.

Konečně upře své smaragdové oči, které jsou nyní skoro tak tmavé, jako obloha venku a od nichž se odráží světlo svíček v restauraci. „Víš, že líbat cizí lidi je neslušné," promluví chraplákem a konečně tak přestane mlčet.

„A vy víte, že sledování lidí, taky zrovna není milé?" dnes si k němu toto k němu můžu dovolit, nevím, proč si to myslím, prostě mi to říká instinkt. „Mimochodem ona mě o to požádala."

„A vám se to líbilo?" nadzvedne obočí a konečně povolí své tvrdé rysy, aspoň už nepůsobí tak děsivě.

„Do toho vám nic není," řeknu a začnu věnovat pozornost číšníkovi, kterému nadiktuji svou objednávku.

„A vy si dáte?" otočí se mladý kluk se silným přízvukem směrem k Harrymu.

„To stejné, co on," odpoví, aniž by se na něho jen podíval, místo toho si začne masírovat spánky a zavře obě oči.

„Není vám nic?" opatrně položím dlaň na jeho předloktí, jímž si podepírá hlavu. Zakroutí záporně hlavou, ale to že nesetřásl mou dlaň ani neměl žádnou sarkastickou poznámku, mi napovídá o opaku.

„Je vám opravdu dobře?"

Harry konečně vzhledne a jeho oči mě doslova probodnou, svaly v jeho obličeji se stáhnou a čelist napne, jde z něj strach. Velký strach.

Tělo se mi otřese, když rukou chytne mé zápěstí, které do té doby spočívalo na jeho předloktí. „Je mi úžasně." V jeho hlase slyším ironii a ze způsobu, jakým to řekl, jde slyšet naštvaní. Vím, proč je naštvaný, ale netuším, proč mě kvůli toho táhl tady.

Má ruka pořád spočívá v jeho sevření a já mu nepřestávám zírat do temných očí. Ani jeden z nás neuhne pohledem. Aspoň dnes si nechci připustit to, na co myslím už od včerejší noci a to sice že mu patřím a že si se mnou může dělat, co chce. Dneska ne, dnes se mu nepodřídím natolik, jak by chtěl.

Je to jen jeden pohled a i přesto cítím, jak ho to vytáčí k šílenství. Dech se mu zrychluje a tvář rudne. Zápěstí spočívající v jeho ruce se začne vzdalovat od jeho předloktí a prudce přistane na hedvábném ubrusu. Nevím, jestli si uvědomuje, jakou silou působí na mé zápěstí, ale začíná mě tlačit k ubrusu, čím dal tím více, až to nakonec nevydržím a bolestivě syknu, přičemž sklopím pohled a Harryho dlouhé prsty vysvobodí mou ruku.

Vzhlednu a uvidím, jak si na Harryho tváři pohrává vítězný úsměv. Vím, že mu šlo o více než o blbý oční kontakt, chce mě potrestat za to, že jsem políbil tu holku. Nemůže snést ten pocit, že to nemusí být jen on, kdo způsobí chvění mého tělo. Musí mít pocit, že ovládá všechno a všechny. A nejhorší na tom je, že já jsem schopný mu to dovolit a ještě ho v tom podporovat.

~~~~

Celou dobu během večeře nepromluvil on ani já jediné slovo. Nebylo to trapné ticho, naopak každý toho měl mnoho na jazyku, říct to však ani jeden z nás nechtěl.

Teď tu sedím v taxíku, asi půl metru od něj, loktem opřený o okno a zírající na noční Paříž, v níž se procházejí zamilované páry. Mohl to být krásný večer, ale on ho udělal poněkud nepříjemným. I když každá část mého těla křičela v jeho přítomnosti radostí, mozek mi nedovolil si to užít.

„Zítra odpoledne odlétáme, dopoledne mám však důležitou schůzku a potřebuji tě tam." Chraplák naruší ticho taxíku a já jen přikývnu doufajíc, že mě sleduje a já nemusím odpovídat slovně. „Slyšel jsi mě?" Doufal jsem marně.

„Ano, pane Stylesi," vypadne ze mě automaticky a ani se neuvědomím, že jsem ho oslovil Pan Styles, místo obyčejného ano. Nedobrovolně se mi v hlavě vytvořila vzpomínka na včerejší večer, kdy jsme navzájem vzdychali svá jména a on mě přiváděl na vrchol svými tvrdými přírazy.

Už jen z vybavení té vzpomínky začnu cítit, jak mi jsou kalhoty poněkud těsnější, sakra.

Odvážíme se kouknout na něj a vidím, jak mu na tváři vládne samolibý úšklebek. Moc dobře ví, na co jsem právě myslel. Hanbivě sklopím svůj pohled a zahledím se na špičky bot.

„Je neuvěřitelné, jak se tě nemusím ani dotknout a ty už si ze mě tvrdý," zašeptá mi najednou do ucha a já celý nadskočím. Má mysl, v momentě, kdy to vysloví, přestane pracovat a jediné, na co jsem schopný soustředit se, je jeho přítomnost v mé bezprostřední blízkosti. Ruku položí na mé koleno a mě pod kalhoty naskočí husí kůže, pomalu začne přesouvat svou dlaň výš k mému rozkroku a zanechává tím za ní jemné stopy tepla. Tep v mých žilách má čím dál tím větší frekvenci. Dlouhé prsty, když už jsou skoro u svého cíle, přejdou na koleno druhé nohy.

Jeho prsty jsou neuvěřitelně jemné a přesto důrazné a přesné v tom, co dělají. Z mých úst unikne sten a já vduchu děkuji bohu za sklo, které nás dělí od řidiče. Dlouhé prsty mě zmáčknou mezi nohama a já zakloním hlavu rozkoší. „Chtěl by si mi patřit, jako minulou noc?" zapřede mi chraplavý hlas do ucha.

„Ano, pane Stylesi," odpovím, stále se snažíc srovnat svůj dech.

„Tak o tom, si můžeš nechat leda tak zdát." Autem se naplní jeho zákeřný smích, přičemž ruku vzdálí od mého rozkroku. Musím si pevně skousnout ret, abych překousl jeho slova. O tom si můžeš nechat leda tak zdát. Nechám, Stylesi, nechám. Bohužel, nebo bohudík?

Přesto mě však, jeho slova zabolela, protože i když jen na chvíli, částečně naplnil mé naivní představy, že bych pro něj mohl něco znamenat.

Nevím co ke kapitole říct, moc se toho v ní nedělo :DD Snad jen že rozhodně v příští kapitole to bude lepší :DDD Ne vážně stane se tam něco zásadního...teda ono to az zas tak zásadní nebude, ale....no uvidíte:DDD
Jinak mám omluvu pro ty co čtou Wayside (moje další povídka), že nevyšel díl i když vyjít měl a že asi jen tak nevyjde.....došlo mi inspirace a místo toho abych tam psala shity, raději počkám, snad mě chápete :))
Pokud se vám díl líbil dejte vote a zanechte komentář (na všechny odepisuji) popřípadě si mě follownete :)) Velmi si toho vážím :)
Těším se na vás u další kapitoly.....
Sabi :)

PS: Odebral se mi obrázek co jsem tu měla, tak jsem tu místo něj dala Harolda v dešti, snad to nevadí :D