Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 37 - Despair

Harry

Ovládám tisíce lidí, stovky životů záleží jen na mně. K čemu mi to všechno ale je, když nedokážu ovládat ani sám sebe.

S prsty ve vlasech chodím dokola po pokoji, jako tygr v kleci, ze které nemůže ven. Neumím žít normální život, jsem zvyklý žít ve své práci s pocitem, že vládnu světu. Tak proč nemůžu ovládat jeho, tak, jak bych si přál. Proč nedělá přesně to, co chci? Zbláznil jsem se už snad úplně? Dohání mě k šílenství.

Každý si myslí, že jsem dokonalý. Ano, jsem, ale nikdo není úplně bez chyby.

Pod mým povrchem, který je jak nejperfektnější ledová socha, se nachází všechny ty pocity, co v sobě roky dusím a někdy, zejména ve dnech jako jsou tyto, mě právě ty pocity pohlcuji natolik, že šílím, doslova. To byl jeden z důvodů, proč jsem vyhledal psychiatra.

Připadám si jako uvězněný sám v sobě, v cele se vzpomínkami na minulost, která mě poskvrnila více, než měla. Než jsem se dostal tam, kde jsem teď, ušel jsem dlouhou cestu a ne všechno, co se na ní událo, by se dalo označit za správné.

Možná, že se jen vymlouvám na to, co jsem prožil a ve skutečnosti je to ve mně. To jak ubližuji lidem a cítím se více než oni. Mám pocit, že musím dodat, že jsem v sobě vždy city skrýval dobrovolně a cítil se tak lepším člověkem. Když jsem byl v pubertě, myslel jsem, že ukázat city se rovná tomu, ukázat slabost, a to mi vydrželo do teď. Můj nevlastní otec byl sice kretén, ale vydávat se za někoho, kým nejsem, mě naučil velmi dobře. Udělal ze mě to, kým jsem, vytvořil z ustrašeného štěněte Harryho zlého pitbula Stylese, který si bere, co chce a nezáleží mu na tom, kolika lidem při tom ublíží, toto je taky jediná věc, kterou mu nemám za zlé a za které bych mu, kdybych ho přestal nenávidět, i poděkoval. Rozhodně mu za to ale nejsou vděční ti, co se mi v pozdní pubertě připletli do cesty a vlastně nejen ti.

Vlasy mi pročesává silný vítr, který se odráží od kožené bundy, jenž obepíná má ramena. Zády se opírám o kamennou zídku a sleduji, jak kouř z kamarádovy cigarety pomalu stoupá vzhůru.

Už v dálce uvidím, jak se kluk se strachem v očích krčí před našimi pohledy. Stejně tudy bude muset projít, teda pokud tu nechce přespat.

Hodím pohled na toho vedle mě, jehož cigareta se nebezpečně rychle zkracuje, zatímco si druhou rukou mne bradu zakrytou mírným strništěm. Vypadá drsně a nebezpečně. Přitahuje to holky, mě i toho kluka, který se nám snaží vyhnout.

„Už se blíží." Strčí do mě loktem a na tváři se mi automaticky vytvoří úšklebek. Odrazím se od zídky a počkám, dokud neprojde kolem mě. Když se ramenem omylem otře o to mé, neváhám ani sekundu a stisknu jeho ruku. Cítím i přes mikinu, jak se třepe, nevím, proč ze mě takový strach. A jo, už si vzpomínám.

„Ahoj, dlouho jsem tě neviděl, kde jsi byl?" zeptám se nevinně a zesílím svůj stisk, když se mladík pokusí vytrhnout svou ruku.

„Jo, stýskalo se nám po tobě." Jeff udělá rádoby smutný výraz a chytne ho i za druhou ruku. Kluk, jehož jméno si nikdy nezapamatuji, se nám začne vzpírat a křičet, čímž si to ještě zhorší, protože ho zezadu chytnu pod krkem a přirazím ho obličejem ke zdi. Jeff mu vyhrne jeden rukáv, zatímco já tisknu své tělo na jeho a tím ho tlačím na cihly, které on už moc dobře zná.

Najednou se ozve zoufalý bolestný výkřik, když se jeho světle pokožky dotkne rozžhavený konec cigarety, jenž si o něj Jeff tipne. „Pusťte mě, prosím," zaprosí a já hodím pohled na Jeffa, kterému se na tváři vytvoří stejný zákeřný úsměv jako mně.