* ESO *

30.-To není možný!

Isabell

Sedíme všichni v obýváku. Já klidně míchám vodu ve skleničce a pozoruju ostatní. Marco sedí spokojeně ve svém křesle a v očích má stále jiskřičky nadšení. Kluci sedí mlčky zařezaní už asi deset minut. Já čekám, dokud jeden z nich neotevře pusu a nevydá aspoň jednu hlásku. Justin se rozhodoval už několikrát, že něco řekne, místo toho však jen němě otevřel pusu a pak jí zase zaklapnul.

Tohle mě vážně přestává bavit, nechápu v čem je problém? Bože můj, tak jsem holka které se bojí Podsvětí, a o co jde? Nic to nemění. Dopila jsem vodu ve skleničce a odložila ji na stůl. Vstala jsem a protáhla si ruce.

''Fajn, tohle už je vážně debilní. Přestaňte na mě čumět jak na mimozemšťana a dejte se probůh do kupy. Nebo vám budu muset vymýt mozek.'' Mrkla jsem na ně a otočila se na Marca který se trochu pochechtával. Když jsem ještě jednou sekla pohledem po klucích měli vyděšené výrazy a já si musela protřít obličej.

''Bože můj! Vždyť to je jednom ve filmech, vy jste fakt úplně nemožný. Já na to nemám, zeptejte se Marca nebo vás tady podříznu.'' Zamumlala jsem a až pozdě si uvědomila co jsem řekla. V očích se jim zrcadlila smrt a byli bílí jak stěna.

''To není možný.'' Zamumlala jsem vyčerpaně a otočila se na odchod. ''Aby jste se uklidnili, tak vás neplánuji zabít. Kdyby ano,už tu dávno nejste hoši a hlavně, by jste o tom ani nevěděli. '' Mrkla jsem na ně a odkráčela jsem si to do tělocvičny.

Vlastně pochybuji že jim tohle vůbec pomohlo se uklidnit a taky si nejsem jistá jestli budou mít klidné spaní. Nebo jestli vůbec dneska přimhouří oči, protože když jsem je viděla jak se vyděšeně tvářili na každou mou větu, asi budu muset vynechat všechny věci se zabíjením, ubližováním, se zbraněmi a všeobecně s násilím nebo se mi tu sesypou a já si budu moct hledat nové kamarády.

Shodila jsem ze sebe triko a nandala si rukavice na ruce. Ještě než jsem přešla k boxovacímu pytli jsem zapnula písničky a rychle se protáhla. Pak už jsem se pouze soustředila na moje údery. Bylo to rytmické a spíše odpočinkové. Žádná agrese, žádný smutek nebo něco, spíš obyčejný trénink.

Postupem jsem přidávala trochu na síle až se pytel rozhoupal a já se musela vyhýbat a skákat okolo něj. Dost dobře si pamatuju když jsem byla malá, bylo mi osm a bratr trénoval.

Sledovala jsem ho vedle rádia a zapamatovávala si každý jeho úder. Každý jeho krok a každičký nádech. Vnímala jsem jak hluboce dýchal, jak se přímo snažil pokořit sám sebe a čím dál víc přidával na síle. Už teď mi bylo jasné, že to není dobré. Sledovala jsem ho už po několikáté a tak vím co by se stalo.

Vstala jsem a přešla k němu. Neměla jsem šanci zadržet pytel a tak jsem na něj promluvila. ''Takhle ne, tohle je špatně a ty to víš.'' Udeřil naposledy a stočil pohled ke mně. Zastavil pytel a vydýchával se.

''Já vím, já vím.'' Zamumlal a tak jsem mu podala pití. Vděčně se na mě podíval a hltavě se napil. Odhodil flašku pryč a protáhl si ruce i nohy. ''Uklidni se. Nic to není. Musíš se nadechnou a vydechnout. Pamatuješ ne?'' Pousmála jsem se na něj když se na mě díval z vrchu.

''Pravidlo tří nádechů.'' zamumlal a pokroutil hlavou. ''Izzy, takhle to ne- '' '' Nebuď hloupí a udělej to.'' Skočila jsem mu do řeči a stála si za svým. I jako dítě jsem byla tvrdohlavá.

Naposledy se na mě podíval než zavřel oči a zhluboka se nadechnul a pak vydechnul.

Jedna. Dva. Tři.