* ESO *

92.-Vděk

Násilím jsem byla dotlačena k autu a následně i do něj vzhozena bez vysvětlení, co se to k sakru děje. Než jsem se srovnala na sedačce a aspoň se pokusila o útěk už jsme se rozjížděli a dveře byly zamčeny.

Jako lev v kleci jsem byla kamsi převážena a to bez uspávadla, které by zklidnilo můj blížící výbuch zlosti. Jakoby nestačilo, že mě naštval Derek, že se do toho sral Justin. Teď mě musí Tayler někam odvážet bez jakéhokoli slova.

''Můžeš mi říct, co sakra děláš?!'' Otočila jsem se k němu ale on se díval na silnici po které jsme jeli. V rádiu které pustil hrála hlasitá muzika a on poklepával prsty do rytmu hudby.

''To se mnou jako nebudeš mluvit, nebo co?'' Soustředila jsem se jen na něj a to byla ta chyba. Kdybych se dívala kolem sebe mohla bych s tím něco udělat, jenže takhle jsem neměla vůbec žádnou šanci.

Byla jsem naštvaná. Na něho, na Dereka a Justina a i na sebe. A to se rovnalo tomu, že jsem hodě špatný společník a to na cokoli, obzvláště když jsem unášena pryč.

Ať už jsme jeli kamkoli mělo to být tiše. A tak jsem si tam vlastně celou dobu mluvila jen pro sebe. Ani mé vraždící pohledy nezabírali protože on je spěšně, stejně jako mě, ignoroval po celou dobu jízdy.

''Potom mi poděkuješ.''  Řekl mi, když zatáčel mimo silnici a já až teď dokázala přes ten hněv vidět to, kam jedeme.

''Děláš si srandu?!'' Vyjekla jsem. ''Okamžitě to otoč! Jak sakra víš kde bydlí?!'' Jančila jsem v autě. Nechtěla jsem ho vidět, ještě stále jsem to plně nerozdýchala a on mě veze přímo ke zdroji mé zlosti.

Zastavil a naklonil se přese mě aby mohl otevřít dveře. '' Už nemůže jen tak odejít z tvého života bez toho, aniž bys to nijak nepocítila. Tak se s tím smiř a koukej to urovnat.'' Podíval se na mě,  možná chtěl ještě něco dodat ale já nic slyšet nechtěla.

''Uvidíme se potom.'' S tím mě vyhodil z auta, zavřel za mnou dveře a vycouval pryč.

''Jdi do prdele!'' Křikla jsem za ním, i když jsem viděla jen prach který se zvedal od kol. Kopla jsem do stromu a pak do něj vrazila pěstí, díky čemu jsem si sedřela kůži.

Bravůrně. Ty buď radši ticho!

''Já tě zabiju Taylere, normálně tě uškrtím.'' Mumlala jsem si sama pro sebe a prohrábla si vlasy s pohledem na vchodové dveře.

Na tohle prostě nemám. Odvrátila jsem pohled a přešla na cestu s úmyslem to dojít po svých. Čím dřív se vydám na cestu, tím dřív ho uškrtím a vyřvu mu do tváře všechny nadávky které mě cestou napadnou  a že jich bude jistě dost.

''Isabell'' Slyšela jsem za sebou jeho překvapený hlas a chtěla mlátit hlavou o zem. Kdybych si tady nevylévala zlost na blbým stromě mohla jsem se mu vyhnout.

Otočila jsem se k němu, vypadal jako když se chystal jít běhat. Což vlastně není vyloučené, nějak si tu svou kondici udržovat musí, o tom není pochyb. Svou postavu nemá z ležení na gauči.

Neměla jsme tušení jak mám reagovat, což se očividně v jeho společnosti stalo zvykem. Nevím, co se mnou provádí, ale jsem jiný člověk. Dostává mě do úzkých a způsobuje stokrát větší zmatek v mé hlavě než kdokoli jiný. Pomalu ale jistě si probourává všechny mé pečlivě postavené stěny a dostává se čím dál blíže do mého soukromí, do mého života.

Za chvíli bude mít kořeny tak hluboko ve mně, že vzdát se ho bude pomalu stejně těžké, jako přijít o někoho, koho znám mnohem déle. Možná se bude moct časem rovnat Justinovi s Taylerem. Už jen to, že je tu ta možnost mě děsí.