* ESO *

83.-Vítězný polibek

Člověk by se měl tak čas od času zamyslet. Ne každý den, týden ani měsíc. Ale v určitých bodech vašeho života by jste se měli zastavit a zamyslet se. Nad tím, co jste už udělali. Nad tím, co děláte a taky nad tím, co chcete, či by jste snad dokonce měli udělat.
Některým to pomůže, určí si ten svůj směr a díky tomu, že se vlastně zamysleli se rozhodli, co udělají dál, kam jejich život povede, jakým směrem?se oni sami vydají.

Jenže, já jsem velmi komplikovaná osoba s více životy-rozdílnými životy. Což je dost nepraktické, jistě, to ano. A rozhodně ne jednoduché. A když se rozhodnu v nějakém momentě, věčinou to patří pouze tomu jednomu životu, mé jedné tváři, ne celku. A vtipné je, že jsem se zatím zamyslela pouze jednou, a to za všechny mé strany.

Možná kdybych se teď zastavila, přesměrovala celý svůj život, tak bych se třeba stala normání, obyčejnou jedna dvacetiletou holkou.  Jenže, už od malička nejsem zrovna normální dívka, takže se vlastně není čemu divit.

A  když už jsme u toho, zrovna v tuhle chvíli bych vlastně neměla přemýšlet.

Podpásovka od protivníka, díky tomu jsem se předklonila a zaťala čelisti k sobě, abych nevydala ani zalapání po dechu nebo cokoli, co by připomínalo známky bolesti či toho, že jeho úder jsem pocítila. Vzpamatovala jsem se a vrazila mu pěstí,čímž se trochu nahnul dozadu. Kopla jsem ho do břicha a tím odstoupil o dva kroky ode mě, nakonec jsem mu podkopla nohy a jeho tělo se ocitlo na zemi. Chudák jeho hlava, pěkně to zadunělo.

Otočila jsem se a jakžtakž se stihla skrčit. Můj plášť za mnou zavál když jsem se vyšvihla nahoru a kopla protivníka. Se zuřivostí se po mě ohnal a zakolísal, když dal do své rány příliš síly aniž by trefil svůj cíl. Pěst do břicha, pěst do čelisti a přelomení nosu. S výkřikem se sehnul k zemi když jsem ho kopla do kolene a jemu se podlomila noha. 

Má dýka se zabodla do hrudi dalšího protivníka a tím zachránila jednoho z mých mužů, kývl a pak se pustil znovu do boje. Pistole byli v tuhle chvíli něco jako zakázané zboží, i když jsme je vlastnili všichni, šlo se pěstmi a protivníci neměli nejmenší šanci a k zemi padali jeden po druhém, jako kapky deště.

Rozeběhla jsem se za vedoucím skupiny této bandy podivínů, věčinou se uměli rvát, a nebyli jak šašci které najdete na ulicích. Ty bandy, co působí strašidelně a jediné co umí je zastrašovat nevinné lidi, kteří nemají páru o tom, že existuje něco mnohem horšího než to, co stojí před nimi. Jenže kdyby se setkali se mnou, nebo s kýmkoli, kdo je výš v Podsvětí než oni, byli by právě oni tou malou rybou která čeká na vlastní smrt.

Vedoucí skupinky podivínu - budeme říkat VSP- vykryl můj první útok a okamžitě začal útočit. Zjistila jsem, že to nebyl nějaký boxer, ale že uměl bojovat i jiným stylem než když by do mě bezhlavě mlátil pěstmi. Začal mě zajímat, vskutku že ano. Jeho útoky byly promyšlené ale i tak měly své mouchy a odhalit jeho taktiku pro mě nebylo zrovna těžké, i tak dokázal překvapit výpadem, který provedl. To jsem se však přestala zaobírat taktikou jeho boje a zaútočila v plné síle. Začínal, ač nechtěně, ustupovat a místo útoku zahájil obranu. Byl obratný a jistě by byl zajímavý člen mezi mými pěšáky, ale byl odpůrce a ne tak důležitý, a to znamenalo jediné- jeho smrt.

VSP udělal jednu chybu, snažil se odhalit mou taktiku a tím ztratil dobrý postřeh, který ho udržoval ve hře. Než stihl zaregistrovat můj další útok, padal k zemi a na jeho krku byla přitisklá má dýka.

Jeho muži byli buď zabiti či odzbrojeni a tak nebyla šance, že by mu kdokoli mohl pomoci. ''Budeš výstraha, noční můra pro ostatní.'' Řekla jsem mu, když mě s nenávistí a se závistí v očí pozoroval. ''I já jsem byl krátký, však zkoušet to budou jiní.'' Zavrčel než jsem mu podřízla hrdlo.