* ESO *

79.-Zabiják

''Znovu!'' Můj hlas se rozlehl malou tělocvičnou, která stála na rohu zahrady. Byla tak akorát, abychom se sem všichni vešli. Dnešní trénink byl nekonečný. Znovu a znovu tu byly chyby, kterých jsme se nemohly zbavit, a pokaždé někdo udělal něco špatně. Rychlá otočka, pomalé posunutí rukou, zakopnutí či snad nejsme sehraní. Je to už vysílením, to je mi jasné, protože vím, jak tancují, ale nemůžeme polevit, jestli chceme vyhrát.

''Stejné pohyby, stejné myšlení, jedno tělo!'' Křikla jsem po nich při sestavě. Byli jsme tu všichni, už je to pět dní neúprosného tréninku a mého šíleného nestíhání čehokoli, mimo plán. Dvakrát týdně trénuju s Lilem a jeho skupinou, dvakrát týdně s Twistem a jeho skupinu a třikrát týdně je mám všechny. Nemají moc volného času, krom teda těch dní, kdy je nemám. Je jasné, že se vyspí, oddechnou si, ale mají nařízený běh či si zopakovat sestavu, takže volno mají asi tak jednou za týden, protože po tréninkách jsme všichni mrtví. Umíte si asi představit, že nic nestíhám. Skoro od rána vězím v tělocvičně, abych všechno dodělala, pak se dostaví zbytek, a když odejdou, já tu jsem stále. Není to dokončené, nemám to celé, stále je tu něco co chybí, co se musí změnit nebo něco, co prostě nesedí a tak se můj čas vyhrazený pro ostatní pomalu ale jistě zmenšuje, a to je už tak dost malý.

''Nahoru! Ještě držím! A počítám si!'' Křikla jsem. ''Jo!'' Konečně! Bože, nejradši bych je objala a lehla si, usnula bych a nic neřešila , jenže tanec pokračoval a trénink rozhodně nekončil.

''Dobrý, končíme!'' Zvolala jsem, když jsme to dotančili. Únavně padli na podlahu a já po všech hodila pití. Ne že by to všichni chytili, ale neměli energii mi něco říct, natož aby se zvedli a něco mi udělali. Sama jsem popadla svou flašku a hltavě se napila. ''Tak fajn, jděte do sprch a pak spát. Zítra se uvidíme.'' Jak zombie se všichni pomalu zvedli a vykráčeli z tělocvičny. Řízení aut radši nechali a odploužili se pěšky pryč. Bylo mi jasné, že pro ně buď někdo přijede nebo pojedou taxíkem, vypadali totiž, že usnou za pochodu.

Skočila jsem si do kuchyně pro vychlazenou vodu, opláchla si obličej a s ručníkem kolem krku, který jsem sebrala v koupelně, se znovu odplazila do tělocvičny. Chvíli jsem oddechovala na podlaze a prozkoumala naši choreografii, pak jsem pokračovala v tréninku, i když jsem zbytek propustila.

***

Tělo pokryté modřinami a stékající rudé pramínky krve, přesně tak vypadal obraz přede mnou. Chlap jak hora zmlácený do krve kvůli tomu, že strkal svůj čumák tam, kam neměl. Řezné ranky na jeho těle, přesně odtud se linuly potůčky krve. Obličej šel těžko rozpoznat, jak byl nateklý a zkrvavěný. Mohli by jste ho přisoudit mrtvole, nebýt jeho těžce se zvedajícího hrudníku. Nepochybovala jsem o tom, že měl něco s žebry, pěkně ho totiž zřídili.

''Řeknu to jen jednou, být tebou bych dobře poslouchala.'' Odmlčela jsem se a přešla blíže k němu. ''Kdo ti zaplatil?'' Otázala jsem se ho. Hlavu měl skloněnou, nevím, jestli by se udržel na židli, ale díky tomu, že měl ruce svázané za zády se nehýbal. Čepelí nože jsem mu nadzvedla hlavu a viděla jeho zuřivý pohled. Ačkoli jeho tělo bylo domlácené, snad i nemožné jakéhokoli útěku, jeho mysl a oči se stále nevzdávali a byli stejně tvrdé jako při mučení. Přesto všechno, jsem v nich konečně viděla tu špetku strachu, když jsem převzala práci za mé lidi.

''Eso.'' Zachraptil a vyplivl krev, které se mu nahromadila v puse. ''Čest že tě potkávám.'' Kývl i když musel cítit bolest. Každý sebemenší pohyb mu musel způsobovat bolest, a to co by bylo jeho vysvobození jsem dřímala ve svých rukách.

Zamyšleně jsem se na něho podívala, i přesto to nemohl poznat, protože jako vždy jsem měla svůj černý plášť s koženými rukavicemi. Neměl nejmenší šanci zachytit můj pohled či se mi podívat do tváře, protože tu zahalovala kapuce. Byl to nájemný vrah, jeden z nejlepších, už nějakou dobu jsem ho pozorovala.