* ESO *

65.- 0.2

Ticho. Kolem mě bylo krásné ticho, žádné hučení nebo řinčení, žádný řev, bouchání na dveře nebo nesmyslné huhlaní kolemjdoucích. Uvítala bych to, radostně bych pokračovala ve spánku, jenže pak jsem začala přicházet k sobě. První byla tupá bolest hlavy, když jsem otevřela víčka, která na sobě měla kila závaží. Po překonání ostrého světla jsem je ale znovu zavřela, protože se dostavila bolest hrudníku, přesně řečeno žeber. Tiše jsem zanadávala a znovu otevřela oči, když jsem se vypořádala s bolestí. Namáhavě jsem se vyškrábala do sedu, přičemž celé mé tělo protestovalo. Chvíli jsem seděla a zvykala si. Byla jsem na posteli na ošetřovně, ale ne tam kde jsou obvykle ostatní. Takže mě donesl on. No bezva, lepší to být už nemohlo.

Když jsem rozdýchala všemožné hučení a bolest hlavy, usoudila, že až vstanu bude to horší tak jsem se opatrně spustila na zem. Bosá chodidla po styku s ledovou podlahou nic příjemného, ale vyškrábat se zpátky na postel? Ani náhodou.

Když jsem říkala, že bolest bude větší, měla jsem pravdu, a jelikož žebra nebyla zrovna v úplném stavu, protože byla naražená tak nějaké hluboké dýchání nepřicházelo v úvahu. Po zajištění toho, že až udělám krok neslítnu hned na zem jsem se rozešla vrávoravým krokem, a  nakonec dosedla na židli. Převzala jsem si připravené oblečení, přičemž převlékání trika byl nadlidský výkon a trvalo mi to snad deset minut. Zavazovala jsem tkaničku u boty, když se otevřeli dveře.

Podle kroků jsem poznala, že to nejsou oni. Nemusela jsem zvedat ani hlavu abych věděla, kdo to je. A po tom, co jsem slyšela ten hlas plný autority se mi to potvrdilo. " Nevím, co to tu předvádíš, ale měla bys ležet." Zvedla jsem k němu hlavu.

„Neměla bych meškat." Zachraptila jsem a po té si odkašlala. Přísný pohled, přesně ten se na mě upíral, když jsem se zvedala ze židle. Nebyla jsem v nejlepším stavu, vlastně ze mě byla troska co má dost modřin, nehledě na sedřené klouby do krve které teď byl obvázané čistým obvazem. Oblečení už nebylo od krve a ani natržené, tak aspoň to mi vylepšilo vzhled. Někdo mě omyl, teda jen tu odhalenou pokožku, jinak na mě nesáhli, což bylo jediné štěstí, i přes můj stav bych jim dala hlavou o zeď.

„ Sedněte si." Příkaz, ne prosba. A tak jsem se rozešla k lůžku, na které jsem usedla s velkou námahou. Hlava už si přivykla, i když nemůžu říct, že by se mi nehodil odpočinek, byl by potřeba. Přešel ke mně, podíval se mi na hlavu. Myslím, že nebyla rozražená, to bych snad poznala. Pak zkontroloval mé rozražené obočí u pravého oka a nadzvedl mi bradu, kdy se rýsovala modřina když mě udeřil do čelisti.

„ Co tě to zas popadlo." Pokroutil hlavou. Nemohla jsem prohrát, moc dobře to věděl.

„Nemusíte si dělat starosti. Děkuju za vše, a omlouvám se že-" Málem bych sykla, protože díky tomu že jsem začala mluvit jsem si znovu otevřela pár ranek na rtu. Otřela jsem si krev rukou a nechala to být, to mě nezabije.

„Omlouvám se, že jsem odpadla." Dopověděla jsem to. Měl ten výraz jako vždy. Nejen že jeho hlas byl plný autority, celá jeho osobnost naznačovala vůdčí typ, co nehodlá dělat kompromisy, přesto nebyl moc krutý či surový, ale přísný, to ano.

„Víš, proč jsem tu u tebe já?" Zeptal se, ani nečekal na mou odpověď a hned pokračoval. „Protože znám tvůj přístup, a už bys byla dávno pryč. Jsi žena, nemůžeš se rovnat s muži, i když máš sebe lepší výkony, nemůžeš se bít do vyčerpání." Pohoršený pohled. Jako kdybych něco provedla. Přesto byl hlas pevný a nekompromisní když jsem chtěla vznést námitky.

„Pane, já-" Nemělo to smyls, bylo mi to jasné, nemusel nic říkat, stačil jeden pohled nebo nadzvednutí ruky a já sklapla, i přes mou drzost si hodlala vyslechnout, co mi chce sdělit.

„Týden máš nemocenskou, je to rozkaz! Klidně ti udělím osobní stráž, ale budeš jen ležet, nic víc!" Zahřměl rozzuřeně. Proč sakra nemohl přijít někdo jiný!? Už dávno bych byla pryč.

„Nebudu tě mít na svědomí." Tím debata skončila, už jsem neměla šanci. Otočil se a odcházel ke dveřím, tam se ještě zastavil a podíval se na mě.

„Můžeš k sobě, a jinak, dobrá práce." Ušklíbla jsem se a tím si otevřela další ranku na rtu, ale stálo to za to. Byla jsem pyšná sama na sebe, že mi sklonil poklonu, i když jsem byla předním v tomhle stavu a i když jsem odpadla.

„Děkuji, Pane." Kývl a odešel pryč. Natáhla jsem se pro skleničku, upila vody a zapila prášek proti bolesti, který mi měl pomoct. Pak se pomalu rozešla pryč a cestou vyhodila oblečení, které už nešlo použít po včerejší potyčce.

---
Hey!
Snad jste si všimli názvu -0.2-. Pokud si to pamatujete, tak tak jsou/budou označeny její vzpomínky, útržky z minulosti, říkejte si tomu jak chcete. ;)
0.1-0.2-0.3 atd. budou na sebe navazovat, flashbacky jako takové jinak pokaždé označím, takže se to nebude plést, protože tyhle budou samostatné kapitolky. A jak jste si všimli, bez změny písma, či označení nebo tak, pouze Vám to napoví název kapitolky.

Jinak..
Těšíte se na Velikonoce? Já osobně ten svátek nemám ráda, jediné plus na tom je, že není škola a že jím bratrovi čokolády. ^^ :d

-El