* ESO *

60.-pokoj sto sedmnáct

Drogy jsou svinstvo. Nic víc, nic míň. Být na něčem takovém závislí musí být hrůza. Závislí na nějakém pochybném prášku co vás ničí, rychle, účinně a vy platí tisíce. No, a do mě tady lije nějaký blbec drogu rozpuštěnou ve vodě, abych mu řekla něco, o čem nemám nejmenší páru, a to přísahám.

Myslím, že tohle je už druhý den co jsem tu. Nebo nějak tak. Bůhví kolik je hodin, nemám nejmenší ponětí jak dlouho že tu jsem, kolik toho do mě nalil, nemluvně o tom, že ty provazy mi dělají slušné modřiny.

Otevřeli se dveře, to jediné jsem ještě zvládla vnímat. Ani jsem nepostřehla kroky osoby, která ke mě mířila, a neměla ponětí kdo to je. Vlastně ani nevím, jestli to do mě lil ten samí, nebo mu došla trpělivost a byla to nějaká z jeho goril. Ale hlas byl furt stejný, to jediné, co si pamatuji.

Hlas stejný, otázky stejné, mé odpovědi, taky stejné.

Bylo to bez významu. Nemělo to smysl. Ani cenu.

Jenže tohle si on neuvědomoval, proto jsem pořád tam, kde jsem byla. Na židli, v pochybné místnosti, v pochybném domě a s pochybnými lidmi.

''hej, podívej se na mě.'' Dotek na mé tváři. Později mi někdo nazvedl hlavu abych se na něho podívala. Nic. Nemám tušení, kdo to byl. Jediné co vím je to, že hlas byl jiný. A neptal se mě na ty otázky. To mi došlo až později, protože z mých úst se ozvalo to co vždy.

''Nevím, co po mě chceš. Neřeknu ti to.'' Byla jsem jak troska. Nedokázala jsem vnímat, kdo to na mě sakra mluví. Ale nebyli to otázky, aspoň ne ty, na které se mě ptal on.

Pocítila jsem povolení provazů, ale stejně jsem byla tak moc vedle, že bych sama neutekla. Vlastně bych ani nevstala, což se potvrdilo, když jsem se sesunula ze židle na zem. Byla chladná, černé dřevo, nebo co to bylo. To mi utkvělo v hlavě.

''Bude to v pořádku. Vezmu tě pryč.'' Mluvil, mluvil na mě? Asi ano, nikoho jiného jsem nezaregistrovala, ale to se ani nedivím, vždyť jsem neměla ani tušení, kdo na mě mluví, a to se dost pravděpodobně skláněl nade mnou.

''Neřeknu ti to.''  Znovu jsem ze sebe vysypala tuhle odpověď. Nemohla jsem vnímat, nic jiného jsem v tuhle chvíli neznala, a nebyla jsem schopná říct nic jiného než odpovědi. Tyhle dvě blbé odpovědi. 

Nevím, co po mě chceš. Neřeknu ti to.

Jo, to bylo jediné, co jsem ze sebe za dobu co tu jsem, za dobu co mě zdrogoval řekla. A už mi to lezlo na nervy. Ale když jsem ze sebe nevysoukala ani tohle, dal mi facku, šťouchnul do mě nebo se mnou zatřásl, hlavně abych mu něco řekla. A víte co? Bylo to k ničemu, jak jinak.

Moje víčka se klížila, a já jsem cítila, jak mě onen člověk vzal a nesl pryč. Mé ruce visely bezvládně dolů, ani jsem se ho nemohla držet. Vlastně jsem o sobě skoro nevěděla.

A pak, se má víčka zavřela úplně, můj mozek vzdal cokoli, o co se snažil a moje tělo, které ani tak nic nezvládlo než jen pohnout rukou, která stejně zase spadla zpátky, si vzalo dovolenou.

A tak mi nezbývalo nic jiného, než upadnout do tmy a čekat, než ta droga vyprchá. A já zjistím, kam mě zas kdo odvedl. A co po mě bude chtít.

**

První věc co jsem poznala bylo, že můžu myslet. A to ovšem, bez omezení, bez toho, abych se cítila jako zdrogovaná, protože jsem zdrogovaná byla.

Další věc, a to ta, že nejsem připoutaná, ani nejsem na židli, nýbrž na něčem měkkém a to byla patrně postel. Protože jsem přes sebe měla přehozenou nějakou látku, a tu jsem identifikovala jako peřinu.