* ESO *

97.-Červená kára

Dva týdny jsem se honila za stínem, který jsem nemohla polapit. Byl neskutečný tím, jak mi vždy o vlas unikl, aniž bych věděla, kdo to je. Bylo pozdě večer a já seděla sama v tom našem skladišti a koukala na mapu, kterou jsem sestrojila. Byl tam on, jako jeden velký otazník a od něj vedli nitě ke všem místům, kde se objevil, k lidem, s kterými mluvil. Byly tam všechny indicie, které mi poskytl ale ani to nestačilo, tedy až do teď.

Když jsem totiž na to koukala znovu, v tom hrobovým tichu a přehazovala žetonem v ruce, mihl se mi v hlavě obraz tak rychle, že sem ho málem nezaznamenala v té spleti všech myšlenek. Shodila jsem nohy dolů ze stolu a přešla k tabulím, na kterých to vše bylo. Začalo to dávat smysl a dřív, než bych ztratila svou niť v hlavě jsem začala červenou pospojovat body. Pár kroky jsem se vzdálila a prohlédla si to vše od znova, abych se ujistila, že to opravdu tak je.

Najednou to bylo vše tak jasné, bohužel ne tak, jak bych chtěla. Svítil na to svit měsíc, to jistě, ale věděla jsem, že paprsky byly zahaleny krví a taky to, že tohle jen tak neskončí.

Dárky, které mi tak velkoryse posílal, nebyly zaslány náhodou. Místa, na kterých se objevil taky ne, protože to mělo pořadí a já to viděla až teď. Byla jsem dokonale zahalena mlhou, kterou mi předstrkoval a neviděla to zřejmé, co na mě vykukovalo. Ulice, které měli nějaké číslo nebo domy, odpovídaly písmenu ve jméně oběti. Vše to bylo popořadě, jak pro blbce udělané. Spojitost mezi oběťmi nebyla, ale každý z nich byl na černé listině.

První mazaný informátor.

Druhý hacker.

Třetí byl zlodějíček.

Čtvrtý závodník.

Dohromady tvořili tým, přesně ten, jehož složení odpovídalo tomu, který byl utvořen kdysi. A já to viděla, to celé jsem viděla až teď, protože to hezky skrýval, tak sakra šikovně že to vypadalo, že je to celé jen náhoda.

Jenže celé to bylo jinak, o to horší to je.

Můj ctitel je starý známý, není to až tak dávno, budou to dva roky. Ještě před tím, než jsem na rok a půl odjela pryč. Největší mínus bylo to, že o nich věděl. Věděl o Justinovi s Taylerem, odhalil Dereka dříve, než jsem aspoň jeho mohla nechat v tajnosti. A karty, které jsem držela ve svých rukách byly tak mizerné, že ať by mi přály všechny hvězdy, ani to by nestačilo.

Jediná má možnost byla je poslat pryč. A jediný člověk, který mi mohl pomoct jistě právě spal spokojeně ve své posteli jako všichni ostatní. Naneštěstí jsem neměla ani tu špetku citu a už vytáčela jeho číslo.

''Musíš si na mě vzpomenout takhle pozdě? '' Promluvil rozespale do telefonu.

''Mám prosbu, Marco. '' Budou mě nenávidět, jestli to zjistí. Budou zuřit zlostí a nedivila bych se, kdyby šlehaly plameny, ale nemůžu je uchránit všechny. '' Sejdeme se na pláži. '' Řekl těsně před tím, než zavěsil.

Byl jediný, jediný z nich, kdo se na nic neptal předem. Možná to bylo tím, že Victorie si umí vybírat lidi. Možná to bylo tím, že jsem ho už tak dlouho znala. Ale věděla jsem, že on jako jediný mě nebude odsuzovat. Proto jsem s posledním pohledem na fotku auta zhasla světla a odcházela pryč.

***

Možná bych se měla cítit provinile, když jsem k tomu Marca donutila. Nevěděl ani proč natož pak před čím je plánuji ukrýt, jen jsem mu sdělila, že je to důležité. Dal mi pěkně sežrat to, že kvůli mně si vybere všechny ty plusy, které si postupem času nasbíral, protože jejich výlet bude muset teprve domluvit. Bylo mi jasné, že to nebude hned teď, ale čas byl proti mně.