* ESO *

80.-Mustang

Nějaká chvíle to byla, neříkám že ne. Ale sakra ten pocit který jsem právě cítila stál za jakkoli dlouhé čekání. Ten moment, kdy splynete v jedno. Ten moment, kdy každá vteřina je více než hodiny kdekoli jinde, přesně ten moment zažívá každý člověk, který své srdce oddal autům. Pouliční závody, ráj pro všechny amatérské závodníky. Sice nejezdíte za nějakou bohatou firmu a nejste na obálkách časopisů o autech, sportu. Ale pocit, ten pocit který prožíváte se neliší.

Adrenalin. Jedno slovo, a ti co už něco zažili si to živě představí. Motor auta který je ta nejkrásnější hudba pro vaše uši a volant, který pevně obepínáte svýma rukama. Sedačka, v které je vaše tělo zapadlé a pedály, po kterých budete dupat jako splašení. Všechno je tak pekelně známé a přitom každý další závod je cizí a úplně odlišný.

A přesně v tuhle chvíli, se to dělo mě. Seděla jsem za volantem mého Mustangu. Bylo brzo ráno, ještě ani ta žhavá koule nestihla vylézt na oblohu a já už seděla za volantem mého nejmilejšího auta. Nikde nikdo, žádné auto, žádní civilisté, jen prázdná silnice vedoucí pryč. Přejela jsem dlaní po volantu a druhou rukou stiskla řadící páku. Stačilo jen vydechnout a uvedla jsem ten stroj do pohybu pomocí tahu pákou a šlapáním na pedály.

Přidávala jsem na rychlosti, tachometr ukazoval devadesát kilometrů a mě bylo jasné, že ručička se vyšplhá ještě výš. Bylo jedno, že tohle nebyl závod, ten pocit když sedíte za volantem je stále stejný. Cítila jsem se svobodná a mohla odjet kamkoli. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zastavil a nic, co by mi překáželo. Po nějaká době kdy ticho protínal zvuk motoru a mé auto uhánělo při pomalém východu Slunce po dálnici jsem sjela pryč a nechávala za sebou město. Ani v nejmenším mě nenapadlo zastavit, když jsem projížděla kolem ulice kde bydlím, přeřadila jsem a sešlápla plyn ještě víc. Domy, auta i lidi jsem nechávala za sebou a kolem mě byla jen příroda a předemnou prašná cesta. Po chvíli jízdy jsem zastavila na kopci, předemnou byl úžasný výhled. Moře, malé domečky, Slunce, které vycházelo.

Otočila jsem klíčky v zapalování a tím utichl motor. Bylo by to skoro jako poprvé, jenže to nejcenější tu chybělo. Viděla jsem to. Jak sedí vedle mě a zářivě se usmívá, místo mě tu seděla o pár let mladší Isabell která se usmívala stejně jako její bratr. Zaléval mě ten stejný pocit, jako kdyby se to odehrávalo právě teď.

Začaly jsem svítit sluneční paprsky a mě se začala vzpomínka pomalu ztrácet, nejdéle jsem tu držela jeho, ale když i tam dosvítily paprsky, musela jsem mu dát sbohem, tak jako už několikrát. Nenáviděla jsem tu žhavou kouli, nenáviděla jsem to, že mi ho už nikdo a nic nemohlo vrátit. A ten pocit, kdy jsem opět ucítila to prázdno, jsem nenáviděla taky.

Chyběl mi. Chyběli mi všichni. Je kruté to říct, ale on mi chyběl nejvíc. Nebylo fér, že mi odešli všichni, ale maminka už měla rodinu, a ačkoli odešla proti své vůli, proti mé vůli, nemohla jsem s tím nic udělat, doktoři s tím nemohli nic udělat. To, že mi sebrali i tátu, ačkoli o pár let déle, nebylo taky fér. Žádné dítě není připravené ztratit své rodiče, ne tak brzo. Největší zrada však byla, když mi vzali i jeho. Co komu udělal? Nic. Teď by měl rodinu a děti, tak jak si to přál. Mohl tu sedět semnou a já, byla bych sakra ta nejlepší tetička, naučila bych je to, co sama umím. Nemusím říkat, že bych měla nejprve zákaz, ale tetička Isabell by to přehlédla. Přesně tak, naučila bych je řídit, naučila bych je tančit a spolu s bratrem by jsme je naučili, co je význam života. Žádné vysoké školy, certifikáty a prachy, ale štěstí. Přesně to, by jim on a jeho milovaná kladli na srdce. A já vím, že by to byl ten nejhezčí pár a ta nejkrásnější rodinka pod Sluncem.

Jenže, o všechny tyhle věci mě připravili. A já si můžu jen vymýšlet, jaké by to bylo. Jak krásné děti by měl, jak by se na mě díval on v mladší verzi, protože není pochyb, že by měl hošíčka.

Pevně jsem stiskla volant, nemohla jsem brečet, slíbila jsem mu to. Víčka jsem měla tak pevně zavřená a drtila rty k sobě až jsem si je prokousla. Ta kovová chuť v puse mě aspoň trochu odreagovala a já otevřela oči. Povolila jsem sevření volantu a dlouze vydechla.