* ESO *

95.- Další tah

Myslela jsem si, že je vše v pořádku-aspoň v rámci možností. Neměla jsem důvod podezírat ho z toho, že rozšíří naší hrací desku. Neměla jsem indicie, které by mě k němu zavedli a ani odpovědi na mé otázky. Ještě horší však bylo, že jsem se neměla na co ptát.

Spřádal kolem mě sítě už dávno předtím, než si mě pozval do své hry. Pomalu a opatrně zmenšoval můj zorný prostor, vyhledával mé Achillovi paty a zkoumal prostředí, v kterém se pohybuji, až ho nakonec znal tak jako já, a k tomu ještě z toho svého pohledu.

Byl nebezpečný tím, že měl trpělivost.

Byl krutý, když zvolil základem naší hry oběti.

Byl nečestný, když si předem nahrál plusové body.

Ale ze všeho nejvíc byl slizký podrazák, jehož další tah mi měl podrazit nohy.

Získal sebevědomí které zatím hrálo v jeho prospěch a měl své pěšáky, které s klidnou hlavou posílal na smrt.

Žádná z mých taktik nefungovala, protože zajatci, které jsem vyslýchala nic nevěděli, a to byl základ jeho krytí.

Složky obětí na mém stole neskrývali nic, co bych mohla objevit a řekli toho tolik, kolik by mi prozradila sama jejich mrtvola.

Když mi však poslal obálku, ten úhledný balíček, bylo něco špatně. Věděla jsem, že svou hru posouvá na vyšší level, ale nebyla jsem schopna zahájit protiútok.

V černé obálce byl rudý papír, už jen ty barvy se mi vysmívaly do tváře. Ozdobným písmem bylo psáno pár slov.

Teď je řada na tobě.

Rád si počkám na tvůj tah.

Jenže jak posouvat figurkami, když neznáte figurky nepřítele? Bylo to jako chodit po minovém poli, mohla jsem totiž jen doufat, že můj tah mu ublíží nebo mě aspoň o krok blíž posune k němu. A ne že mi podrazí nohy nebo případné indicie změní v prach.

To byly teď mé starosti, a já dál slepě přehlížela ten jeho další krok.

Obmotával kolem mě provazy, které jsem nemohla vidět a nasazoval pouta, jejichž chlad jsem nemohla cítit.

Až příliš pozdě mi došlo, co je jeho hlavní cíl.

Příliš pozdě jsem si uvědomila, že si utahuji svou smyčku.

Derek

Nevěděl jsem, co se to děje. Proč si se mnou někdo hraje, natož abych věděl, kdo to je.

Měl to být jen omyl, špatné telefonní číslo. Ale copak by se to dělo neustále dokola?

Nebyl jsem jeho hlavní cíl, to bylo jasné, jen jsem nechápal jeho nápovědy. Narážky se čím dál víc stupňovaly a nejvíce byl patrný ten výsměch, který do toho vkládal.

Ačkoli jsem se o to pokoušel, stále mi to nedocházelo a tak jako už několikrát předtím jsem ty zprávy ignoroval.

***

Už se stmívalo a tady na louce za tím ne moc hustým lesem bylo chladněji. Seděli jsme na červené dece a pozorovali okolí. Bylo zvláštní, že jsme si radši vybrali tenhle pohled než sezení na pláži a sledování západu Slunce, kde by bylo jistě tepleji.

Měla na sobě jen kraťasy a tílko ale ani tak nic neřekla a mou bundu odmítla. Když se už po druhé otřásla zimou, přehodil jsem jí kolem ramen bundu a přitiskl si ji k sobě.