* ESO *

87.- Sladkosti

''Budeme muset jít.'' Podíval se na mě Derek. Ušklíbla jsem se a jen tiše přikývla. Slyšela jsem jeho povzdech, mezitím co se kluci zvedli a jeden po druhém se odcházeli připravit. ''Promiň mi to, jen jsem se bál.'' Políbil mě na vršek hlavy, než se otočil a odcházel za prací.

Tak vidíte, jak krátce to trvalo. Nevadilo mi to, oba jsme věděli, z jakého důvodu sem jedeme. Na jednu stranu jsem chápala, proč tak vyváděl a nebylo to vůči němu a zbytku kluků fér, na tu druhou jsem si chtěla s Krisem užít jeden večer bez toho, aniž by tam přihlíželi ostatní.

S Derekem budu po zbytek týdne, to jsme věděli všichni. Ještě si však udělám speciální čas na Lea, konec  konců, je to první človíček kterého jsem v tom velkém domě potkala , když jsem  ráno sešla dolů.

***

Zkoukla jsem film, prošmejdila všechny místnosti. Zjistila, že se odsud můžu dostat jen dveřmi, jelikož skočit z šestého či sedmého patra by byla konečná. Jakékoli dokumenty o tom, cože to tady vlastně dělají měli buď s sebou, nebo vážně, ale vážně hodně dobře schované. Ano, dost jsem se nudila, když jsem zkoušela kachličky v koupelnách, prkna na podlaze a koukala za obrazy, jestli ve zdi není nějaký ten tajný sejf.

Visela jsem z gauče hlavou dolů, vážně mě to tady přestávalo bavit. Oblečená jsem byla slušně, tak jsem se dala do polohy, kdy při stávání z gauče nespadnete a vyšla ke dveřím. Vzala jsem to přes hořejší patro, od těch dveří jsem si totiž mohla vzít klíč.  Vylezla jsem ven a zabouchla dveře, klíč jsem dala do kapsy kde jsem měla i mobil a pár bankovek.

''Díky za tu neotrávenou snídani.'' Málem jsem ze sebe vypustila duši, když jsem slyšela za sebou jeho hlas.

''Nemáš zač.'' Otočila jsem se na něho. Teď jsem měla šanci si ho prohlédnout. Byl vysoký, skrz jeho bílé triko, které obepínalo jeho postavu jsem viděla černé šmouhy, takže měl tetování. Flanelová košile modré barvy mu šla k očím.

''Smál ses tomu.'' Řekla jsem, když bylo ticho. ''Zpestřili jste mi den.'' Pousmál se, stále si mě prohlížel. Svým způsobem byl milý, hlavně když mu na dveře zaklepali dva opilí cizinci.

''Co takhle jít někam na oběd?'' Optal se mě. ''Než řekneš ne, vzpomeň si na včerejšek.'' Ušklíbla jsem se na něho. Jo, asi se budeme bavit.

''Vlastně to bylo dneska ráno.'' Zasmál se mé připomínce a tak jsme se spolu rozešli k výtahu.

***

''Šla jsi na oběd s úplným cizincem. Co kdybych byl nějaký psychopatický vrah?'' Přednesl mi začátek své teorie, plně jsme si uměla představit pokračování.

''Opilá jsem stála před tvými dveřmi, kdybys byl psychopatický vrah, už bys využil příležitosti.'' S tím jsem ho předběhla a stihla zmáčknout patro podlaží dřív, než on by se vměstnal do výtahu. Teď se čekalo jen na ty prokletý dveře. Začala jsem se smát jak blázen, když nestihl nastoupit.

Smála jsem se, když se otevřeli dveře od výtahu a ještě víc jsem se smála, když tam stál udýchaný James. Byla jsem v předklonu a smála se jako kdybych byla na drogách, ale vážně mi to přišlo strašně vtipné.

''Ty jsi hrozná.'' Vytáhl mě z výtahu a potom se začal smát mě, jak tam umírám smíchy na chodbě. Ještě že tu nikdo jiný krom nás nebydlí.

''Ale nekecej. Když jsem se objevila ráno u tvých dveří, byl jsi štěstím bez sebe. To je jisté.'' Znovu  jsem vyprskla smíchy, snad by jsme se tu váleli do nekonečna, kdyby mi zneačal zvonit mobil.