* ESO *

99.-Byl lepším člověkem

Obyčejná chvíle, kdy jsem seděla u svého počítače a projížděla maily. V ten moment mi přišel nový. Bez identity a v předmětu byl smajlík. Zmateně jsem ho rozklikla, přejela jsem přílohu a podívala se na obsah.

Klik.

Nedávalo to smysl. Někdo si dost patrně spletl mail, i když to by musela být opravdu velká náhoda. Dost možná si tu ze mě někdo střílel, ale taky ne. Jediné co jsem věděla bylo to, že je to špatné načasování.

Ručička myši se posouvala k příloze, kterou jsem nakonec otevřela. Vyskočilo na mě video, chvíli se načítalo a pak přehrávalo.

Nebyl tam nikdo vidět. Žádný zvuk. Jen se mihla slova, která postupně tvořila věty.

Čas ubíhá a ty si stále pozorovatel. Čím pak tě donutím, aby si se stala lovcem?

Tik, ťak, je na tom zle.
Tik, ťak, je čas na tebe.

Vteřina za vteřinou a ty pořád nic. Kde asi bude ten náš klíč?

Tik, ťak, je na tom zle.
Tik, ťak, je to na tobě.

Minuta za minutou a ty stále nevíš. Kdy bude konec, to se brzo dovíš.

Tik, ťak, je na tom hůře.
Tik, ťak, volat mu nepomůže.

Tím to skončilo. Obrazovka zčernala. Vyjeveně jsem na to chvíli koukala, ale neměla jsem moc času na přemýšlení, protože mi přišel další mail.

Být tebou bych to vzal.

Jediná věta, která dávala stejný smysl jako ty předchozí. Jenže o dalších pár momentů, kdy už jsem rozhořčeně koukala na mail, se mi sekl počítač. Obrazovka zčernala a po minutě se uprostřed objevilo okénko.

Zvednout.

Nezvednout.

Nejistě, ale přesto se spěchem jsem klikla na první možnost. Díky tomu se obrazovka o něco rozjasnila a já začala rozlišovat obrysy.

"Ahoj Isabell, jsem potěšen, že si to zvedla." Ozval se hlas a po chvíli se objevila i postava.

"Poslal si mi email, naboural si se do mého počítače, působivé." Ušklíbla jsem se na něho s výsměchem v očích.

"Nelíbí se ti to?" Optal se, jako by mu na tom opravdu záleželo.

"Potom, co si mi zasílal dárky, je tohle trochu slabé, nemyslíš?" Odmlčela jsem se. "Navíc, není to tvůj styl." Dodala jsem a on významně pokýval hlavou.

"Správně, správně!" Zatleskal a přešel blíž. '' Proto mám malé překvapení."  Otočil s kamerou, vyzvedl ji o něco výše a ukázal mi dílo, na které je tak pyšný.

V tu chvíli, kdy ho mé oči spatřily, mé srdce vynechalo úder. A když s námahou zvedl hlavu a zadíval se do kamery, vynechalo další.

"Dereku." Byl pobitý až nebyl poznat. Špinavé oblečení a zaschlá krev, kterou jsem stěží rozeznala. Jeho oči byl stále stejné, jen se vzdorem, který neodpovídal jeho tělesnému stavu.

"Dalo mi práci ho sem dostat. Tvůj přítel je velice bojovný a dost výbušný."

"Co si myslíš, že děláš, ty hajzle! Okamžitě ho pusť." Zavrčela jsem. "Jestli na něj znovu sáhneš, najdu tě a oddělím ti hlavu od těla." Po tomhle se zasmál.

"Myslíš, že je nějaká šance, že to tvůj přítelíček přežije?" Znovu se zasmál. Tak krutě, výsměšně a co hůř, nefalšovaně. "Ne, budeš se hezky dívat, jak ukončím jeho život. Budeš bezmocně sedět a sledovat, jak mizí někdo, koho sis pustila k tělu. A víš proč?" Položil na konci řečnickou otázku, ale i tak jsem se nadechla k odpovědi.