* ESO *

37.-Díky kluku

Čtete jen ze své vlastní vůle, pozor na své psychické zdraví.

Váš slovník může utrpět drastické změny, prosím, berte to na vědomí.

S láskou autorka ^^

''Ty kurvo jedna!'' Slyšela jsem mužský křik i přes zavřené dveře. Prásk! Hození čehosi skleněného o zem či zeď, velká rána a tříštění skla. Ten hluk se prodíral přes dveře ven na osamělou chodbu, teda skoro osamělou. Dvě gorily v oblecích se válely po zemi kdesi za mnou. Vypojené vysílačky předělané na automat, kdyby chtěl někdo na druhé straně komunikovat. Bylo tak lehké se jich zbavit, nechat jen tak zmizet jejich život, život plný chlastu, cigaret a drog. To všechno se člověk dozví, když prohlídne kapsy, celkem nechutné a smutné zároveň.

Slyšela jsem další ránu, která mě konečně přivedla zpátky k cílu, k důvodu proč jsem sem šla.

Natáhla jsem ruku ke klice a ještě než jsem jí zmáčkla, jsem se ujistila, že mám dobře dostupné dýky. Konečně jsem stiskla kliku a vešla dovnitř, dveře byli dokořán otevřené a s ránou o zeď jsem přidala jeden další hlučný zvuk k partě. Příchod se sem hodil, všichni v místnosti se na mě zmateně podívali a než stihla ochranka vystřelit, hodila jsem po nich dýky, přesně do srdce. Poslední dýka zasáhla cíl do ruky, takže okamžitě upustil zbraň a chytnul se za ruku. Udělala jsem rychlých pár kroků k němu a shodila ho do křesla. Ruce jsem opřela o opěradlo za jeho hlavou, takže nemohl utéct. První pohled, kdy se naše oči střetli jsem si užívala. Už v té chvíli bylo jasné, kdo z nás tady má jakou autoritu. Bál se mě. V jeho očích jsem viděla strach. Jeden koutek úst se mi zvlnil do zlomyslného úsměvu, když jsem mu zatlačila do rány na ruce a on zařval bolestí. Hlasitě vydechoval skrz zaťaté zuby. Ještě před tím než něco řekl jsem se otočila na dívku na zemi a pokynula jí, aby šla, s vděkem a s částečným strachem z toho, co se tady bude dít se zvedla a ze zbytků sil začala utíkat pryč.

''Co jsi zač?'' Zasyčel skrz zuby. ''ESO.'' Zašeptala jsem mu jméno do ucha a i přes to že mě ještě moc lidí neznalo, se otřásl. ''Chci ten kufřík, cos ukradl.'' Začal horlivě přikyvovat a roztřesenou rukou ukázal kamsi k baru. Narovnala jsem se a kývla, aby pro něj došel. Celou dobu mě nedůvěřivé sledoval a s pohledem stále otočeným ke mně se vydal k baru, odkud vytáhl kufřík. Pomalými kroky šel ke mně a natáhl svou roztřesenou ruku. Odfrkla jsem si a vytrhla mu kufr z ruky. Měla jsem kožené rukavice čehož si všiml.

''Proč tak taj-tajně?'' Vykoktal nejistě a když jsem se na něj podíval tak se přikrčil, bylo to vtipné. ''To se už nedozvíš.'' S tím jsem na něj namířila zbraň kterou jsem měla za pasem. ''Kufřík jsem ti dal! Co víc chceš?!'' Vyhrkl okamžitě. Lidi co jsou vstříc smrti, se chovají jinak, než si myslí, že se chovat budou. Žádné hrdinské činy, žádná důstojnost, udělají všechno proto, aby to nebyl jejich poslední nádech.

''Jsi šmejd co mě chtěl podvést, za tohle se bude platit.''S tím jsem mu prohnala kulku hlavou a na jeho mrtvé tělo jsem odhodila kartu. I s nesprávným kufrem jsem po uklizení zbraně zpátky za pas odešla dveřmi, nechávajíc za sebou nespočet mrtvol povalující se po chodbě. Prošla jsem postraními dveřmi ven do zapadlé uličky. Zahalená od hlavy až k patě v černém, nemožné na první pohled rozeznat či jsem žena nebo chlap. Snad jediní has, by mě prozradil, ale o tom se předsi nebaví. Jaký měl kdo hlas, hah, bylo by to směšné, kdyby se tohle roznášelo v Podsvětí.

''Co to kurva je?'' Hrubý hlas se rozezněl nalevo kam se už automaticky otočila moje hlava. Tak čerstvě jedna-dvacetiletý kluk se na mě díval se zmateným obličejem, který se snažil zamaskovat-celkem marný pokus. Černé roztrhané rifle s bílým tričkem a černou koženou bundou, v ruce nabitou MP5K která byla na prodej, ne jeho vlastní jako ta, kterou měl za pasem.