* ESO *

88.-Přepadení hlídačů

Bolelo mě všechno. Celé mé tělo vysílalo bolestné impulzy do mozku.  Radši jsem ani neotvírala oči a nějakou tu chvíli se jen srovnávala s tím, co všechno se vlastně stalo.

Omdlela jsem. Skvěle, měla bych si zatleskat.

Zachránila Dereka. To by byla skvělá zpráva, kdyby nebylo malého dovětku. Viděl mě zabít tu gorilu. A přesně díky tomu bych se nejradši propadla do postele, zavalená peřinou a obklopená voňavými polštáři.

To bylo vlastně jediné co jsem věděla, že jsem v posteli. A taky to, že tu někdo neustále otravně mluví a mluví a mluví. V pokoji jsem nebyla sama, cítila jsem ty občasné pohledy a taky to nebyli kluci, jejich hlasy bych poznala kdekoli- snad to je plus.

Dost dobře si však pamatuji, že jsem omdlela před Derekem, pochybuji, že mě někam odnesla ta mrtvá gorila, nebo to, že by mě snad jen tak někdo hlídal. Od toho tedy odvozuji, že asi znají Dereka. V horším případě ho znají, ale ne v dobrém. 

Odlepila jsem od sebe víčka a díky bohu si nemusela zvykat na světlo, protože nějaký inteligentní člověk zatáhl závěsy. Opatrně jsme se rozhlédla a viděla dvě neznámé mužské osoby, otočené ke mě zády. Nevím co tam řešili, ale vůbec nevnímali okolí. Když jsem se natahovala pro skleničku, nebylo to moc tiše, ty peřiny jsou prostě slyšet a když jsem ji, už prázdnou, pokládala zpět, trochu mi ujela ruka. Když jsem se však otočila k těm dvěma, vůbec nic se nestalo, a tak jsem si oddechla a pokračovala v mém plánu. Ten byl takový, že se mám odsud hlavně dostat. Takže jsem vlastně neměla žádný plán.

Dva hlídači svou práci dělali vážně špatně. Stihla jsem se tiše převléct do věcí, které byli položené na stolečku vedle vody. Trochu jsem balancovala, protože při zvedání se mi zatočila hlava. Všechny kroky před tím, než odsud vypadnu byly podezřele lehce splněné, telefon jsem měla v kapse a bohužel bez mé čokolády jsem byla plně vybavena vším, co jsem měla u sebe při napadení. Až na oblečení, to jsem měla nové.

''Fajn, máš pravdu!'' Zavrčel jeden dost nahlas. Druhý ho okřikl a automaticky se podívali na mou spící maličkost. Chyba byla v tom, že už jsem byla vzhůru a postel zela prázdnotou. Okamžitě jsem se jejich středem pozornosti stala já, stojící uprostřed neznámého pokoje s neznámými kluky, kteří měli zbraň. 

Beze slov se rozešli ke mě a já bez toho, aniž bych přemýšlela zahájila obranu, která byla vlastně útok. Proto jsem znovu prolítla dveřmi, protože oni se začali bránit. Jejich pokřiky a nadávky jsem ignorovala. ''Kdo jste?!'' Zavrčela jsem skrz zuby, když jsem jednomu přidržela nůž pod krkem. Chápete to? Měl u sebe dokonce nůž!

''Isabell.'' Vylekaně jsem se otočila až se mi z toho zamotala hlava. Nebýt kluka, kterého jsem před chvíli div nepodřízla, skončila bych na zemi. Chvílově dezorientovaná jsem se ocitla v Derekově teplé náruči.

''Bál jsem se o tebe.'' Ještě víc mě stiskl až mě z toho zabolelo tělo. Pevně mě k sobě drtil abych mu neutekla,ale mé tělo protestovalo proti takovému zacházení.

''Dereku, dáváš do toho moc síly.'' Zabrblal jsem mu do hrudi, on okamžitě povolil a omluvně se na mě podíval.

''Nějak akční, po tom všem.'' Utrousil cizinec.

''Ne všichni jsme v klidu seděli na zemi.'' Arogantně jsem se na něho usmála, už chtěl něco říct a určitě by jsme se tady přestřelovali dost dlouho, naštěstí se nedostal ke slovu.

''Byl bych rád, kdybys mi vrátila nůž.'' Jeden z mých provizorních hlídačů promluvil.  Obrátila jsem tedy rukojeť jeho směrem a nůž mu podala, držící ho za čepel. Když ho chytnete správně, nic se vám nestane.