* ESO *

93.-Lži

Všichni jsme jen lidé.

Pouhé lidské červy, chodící po zemské planetě.

Kdybychom mohli mít super schopnosti, bylo by to všechno jiné. Ti slabí by se mohli bránit, ale ti silní by měli ještě větší moc.

Dost pravděpodobně by nám tady z toho vznikl X-man.

Naštěstí jsou lidé, kteří mají trochu jiný druh super schopností. Naslouchání, bojové umění, manipulace, hypnóza, kouzla, triky a iluze. Tak svět není zas tak nudné místo.

Kdybych si to žila ve filmu či knížce, asi by bylo všechno snazší. Neměla bych tak zpropadeně složitý život, našla si svého prince ale očividně se i unudila nudou. Asi kladu až příliš vysoké nároky na vše. Dost možná si příliš vymýšlím a vypadá to, že nejsem s ničím spokojena. Ale pravda je taková, že chci mít prostě jen chvíli volno.

Ne v půl páté ohledávat mrtvolu, v pět jí schovávat a v šest obvolávat lidi kvůli informací. A v sedm hodin jít na obhlídku, mezi ty krysy a zpropadené duše, kteří si nedají pokoj ani takhle ráno.

A teď? Kolem osmé hodiny ranní, kdyby si normální člověk dal maximálně tak kafe? Já stojím před lidským boxovacím pytlem, jehož krev je po celém jeho zuboženém těle.

''Tak co? Už sis vzpomněl?'' Udeřila jsem ho do břicha a slyšela jen tiché zaúpění. Už ani neměl sílu na to dát pořádně vědět, že ho mé rány bolí. Celé jeho tělo muselo být jako jeden velký impuls bolesti.

Za normálních okolností bych se k tolika násilí nepřiklonila, avšak na to nebyl čas. Teď, jen abyste nebyli zmateni, jsem totiž jen pouhá závodnice, nikoli Eso.

''Je úctyhodné, že tak zarytě mlčíš pro někoho, kdo ti ani nepomůže. Víš, pravda je taková, že se tě chtěl hned zbavit. Nic pro něj neznamenáš, tvůj život pro něj nic neznamená. A jestli chceš ušetřit aspoň ten, měl bys začít zpívat.'' Neměla jsem na tohohle parchanta celý den, protože věci prostě nepočkají. Už teď mi neustále vyzváněl telefon, což mi taky nepřidávalo na trpělivosti.

Tenhle šašek byl jen pěšák ve hře mého nepřítele, který mě pozval na svou šachovnici a čeká na můj tah. Byla jen otázka, jestli se vůbec zapojím do jeho hry, ale jak jste si všimli, už teď umisťuji své figurky na hrací desku.

'' Měla by ses bát protože na rozdíl od tebe, on zná svého nepřítele. '' Uškrnul se, na víc se ale nezmohl. To tak slepě bude následovat svého pána? Za co si koupil tohohle ubožáka, že pro něj hodlá zemřít?

Uvolnila jsem řetěz na jehož konci byl hák, tam byly ruce mého vězně v provazu svázané a on vyzdvihnut, aby dosáhl sotva na špičky a já si mohla zatrénovat. Svezl na zem, byla to jedna velká rána která vynikla v téhle tiché domácnosti.

Vytáhla jsem hák a nechal ho ležet, pak jsem díky ovládání vysunula můj provizorní věšák vysoko nahoru, aby byl pryč z jeho dosahu. Podívala jsem se, na tu hromadu lidského masa, pro kterou bylo už jen samotné dýchání na obtíž. Vybral si špatný cíl.

''Já se ale, můj drahý břídile, nebojím.'' S tím jsem zavřela kovové dveře na zámek a nechal ho na té studené zemi, ať si rozmyslí svou příští odpověď.

Otráveně jsem zvedla telefon, který mi oznamoval několik zmeškaných hovorů. ''Stručně a rychle.'' Řekla jsem a sebrala koženou bundu. Nacházela jsem se ve starém skladišti, daleko od čehokoli živého, šance tedy, že by někdo mého vězně našel je mizivá.

''Naše mrtvola nebyla nijak významná, jednou byla dokonce i na závodech, ale nezávodil, vlastně neměl ani slušné auto, takže měl jen kontakty. '' Odmlčel se.'' To jsme si teda původně mysleli. Pak jsme přišli na to, že byl v slušném balíku. Očividně tedy nějaký informátor, který pracoval pro nějakého zbohatlíka nebo se jen skrýval. '' Kývla jsem si sama pro sebe, nedávalo mi smysl, že by jen tak někoho zabili, nějakou souvislost to mít muselo, když se můj protivník jeví jako někdo s mozkem.