* ESO *

86.-Soused

Cestou jsme nemluvili, Derek poznal, že nejsem v náladě a nechal mě být. Udělali jsme dvě zastávky na odpočinek a aby se kluci domluvili. Já jela sama s Derekem a kluci rozdělený ve třech autech, prý aby se pak mohli volně pohybovat a nemuselo se domlouvat kam se pojede nebo zbytečně jezdit taxíkem. Popravdě jsem to moc neřešila, bylo mi jedno jestli jeli každý sám či snad po dvojicích. Polovinu cesty jsem řídila abych se nemusela zaobírat myšlenkami, které mi v hlavě lítaly jako splašené střely.

Nevnímala jsem, jak vypadalo ubytováni, popravdě jsem byla docela mimo a po cestě si dala dlouhou sprchu a šla hned spát. Jo, začalo to pěkně. Chudák Derek, že tohle musel snést, když mě sem pozval. Bohužel jsem se tu neměla do čeho vymlátit, tak první večer dopadl tak, jak dopadl.

Ráno jsem se vzbudila brzy a byla jsem dost překvapená, když jsem si uvědomila, kde to jsme. Nenapadlo mě nic lepšího, než si jít zaběhat a tak jsem se oblékla do běžeckého oblečení, které jsem si s sebou zabalila. Chytrá holka. Jednou mě to pochválilo, měla bych si to někam zapsat.

Zjistila jsem, že jsme v jednom bytě , který je větších rozměrů než ty klasické. Jak jsem si tak počítala dveře, moc mi to nevycházelo a potom jsem narazila na malé schodiště. Vlezla jsem potichu nahoru a uviděla zbytek, kde byly pouze pokoje. Zatím co dole byl obývák, kuchyň a jídelní stůl. Bylo to dost prostorné a vypadalo to útulně, k mému překvapení jsem si tedy uvědomila, že nejsme v hotelu, ale byla i tak plně spokojená.

Vylezla jsem ven z bytu a zabouchla dveře, inteligentně jsem byla bez klíčů, ale to mi bylo jedno, až se vrátím, budou dost pravděpodobně vzhůru. Místo výtahu jsem zvolila schody a zjistila, že jsme v šestém patře.

Vyběhla jsem do ulic a ještě si zapamatovala dům z kterého jsem vylezla a ulici. Sice nemám páru, jestli se někam nezaběhnu, ale pro všechny případy by bylo dobré vědět cíl své cesty, kdybych skončila někde v neznámém parku s kupou neznámých ulic na značkách.

Do uší jsem narvala sluchátka a vyběhla pryč. V hlavě se mi opakoval rozhovor ze včera za který bych si nejradši jednu vlepila. On sám mě však donutil takhle jednat. Byla to jedna z největších hádek jaké jsme kdy měli, nejhorší asi je, že byla i jedna z těch vážných. Nebylo to ze srandy. Ze strachu o mě, jako když jsem přeskakovala ze střech aut a byla spiderman lvl2, tohle bylo vážné. Jenže, i kdybych zůstala tak si jsem jistá, že by jsme se nebavili. I když aspoň bych věděla, jak na tom je. Mezitím co si tady běhám mohl on dělat nějaké kraviny, toho jsem se bála nejvíce. Ale zavolat? Na to jsem příliš hrdá. Uklidňuje mě to, že je tam s ním Tayler.

Nemá cenu si kazit tento týden, když jsem se ke klukům tak přifařila a Derek z toho byl tolik nadšený. Budu to řešit, až budu doma, to je konečné rozhodnutí.

Nějakým zázrakem jsem se o dvě hodiny později vrátila zpět do bytu. Vyšlapala jsem schody do šestého podlaží a koukala zadumaně na dveře. Nenapadlo mě nic lepšího, než se mrknout pod rohožku, ale k mé smůle klíč nikde. Znovu jsem se tady zadívala na dveře a zkusila rám, taky nic.

Stála jsem přede dveřmi a hypnotizovala je pohledem, jako by se snad mohli otevřít. Cukla jsem sebou, když se přede mnou objevila ruka s klíčem a bleskově se otočila. Za mnou stál vysmátý Kris s Leem, oba s taškami v rukách. Leo mi vyrval sluchátko volnou rukou v které měl klíč, protože tašku s nákupem položil na zem. "Dveře se ti sami neotevřou." Odstrčil mě na stranu a odemkl. Jako gentleman mě pustil první a já mířila do kuchyně, kam přinesou tašky.

"Divím se, že si se neztratila." Ušklíbl se na mě Kris, když jsem jim pomáhal vyklidit nákup. Věci jsme dávali jak se nám chtělo jen rozlišovali ty, které patří do ledničky.