* ESO *

91.-Růžové brýle

Derek

Věděl jsem, že když to vyslovím na hlas už to nepůjde vrátit zpět. Tisíce scénářů mi prolítlo hlavou vždy, když jsem sbíral odvahu to udělat.

Ani nevím, co cítím. Je to strach, že odejde? Zvědavost, se o ní dovědět něco více? Nebo snad to, že vím, že to nemusí dopadnout dobře?

Nikdo nebyl doma, jen já a ona a tak to asi bylo i lepší. Potom co jsem předvedl cestou zpět se asi nebudu moct divit, když vybuchne. Ale sakra vždyť o ní vůbec nic nevím! Nic mi neříká. To mám brát tak, že až se jí to nebude hodit tak vezme roha?

To teda ne.

Uklidnil jsem své myšlenky a soustředil se jen na to, co mi díky Enzovi uvízlo v hlavě. Není to tak jeho vina, už mě to několikrát předtím napadlo, ale vždy jsem ty otázky dal dál do ústraní, nebyly pro mě totiž to hlavní, hlavní bylo, že byla se mnou.

''Je to trochu děsivé, když na mě tak koukáš.'' Díky jejím slovům jsem se konečně probral. Stál jsem ve dveří od ložnice a díval se na ní. Byla jeden velký otazník, krásný otazník.

''Děje se něco?'' Podzvedla obočí a narovnala se, jelikož si ještě před chvílí zavazovala tkaničky u bot. Jen jsem vydechl přebytečný vzduch s kuráží to udělat. Stejně se jednou zeptám, tak proč ne teď?

''Ten náš výlet, jak vás přepadli když jsem tam nebyl..'' Začal jsem, vlastně jsem ani nemusel pokračovat, protože mi skočila do řeči. '' Říkala jsem ti, že mi to nevadí, nemohl jsi za to, tak to nech být.'' Jemně se na mě usmála a začala si vlasy svazovat do culíku.

''Zabila jsi ho.'' Při těchto slovech se na chvíli zasekla ale její obličej byl bez jakýchkoli emocí. Jsem vážně tak neschopný? Měl jsem připravených tolik variant jak něco říct a optat se přitom na otázky, které mi nedají spát, místo toho tady na ní vyklopím to, že někomu vzala život.

''Chtěl tě zabít, Dereku. Byl to buď on, nebo ty a pochybuji, že bych já nebo snad kdokoli z kluků zůstala naživu o něco déle.'' Řekla normálním hlasem přičemž znemožnila jakýkoli můj pokus poznat to, co cítí, jelikož ze svých šedých očí učinila dva nepropustné ledovce.

''Nebudu tě nijak soudit nebo obviňovat, jen si chci s tebou o tom promluvit.

Isabell, zabila jsi člověka a chováš se úplně normálně. Nevím, co mám dělat. Měla by si křičet, plakat nebo prostě cokoli ale ty nic z toho neděláš, pochop, proč se starám.'' Díval jsem se jí do očí a místo těch zářících hvězd viděl jen mrazivou šeď.

I v téhle situaci to byla ta moje Isabell, kterou jsem znal. Bojovná, hrdá, arogantní a atraktivní, tajnůstkářská závodnice.

''Jsem v pořádku a teď, když dovolíš, půjdu si zaběhat.'' Odsekla a rozešla se ke dveřím, v kterých jsem prvně stál. Možná nebyl dobrý nápad se od nich vzdalovat, protože má pozice uprostřed pokoje mi je teď úplně k ničemu.

Rozeběhl jsem se za ní, div jsem se po těch schodech neskákal. Vyběhl jsem z domu a stihl ji zastavit dřív, než se rozeběhla. Stála pár centimetrů ode mě a já si tak mohl dopodrobna prohlédnout její překrásnou tvář. V jejích očí byla teď zloba a to jsem bral jako dobré znamení, i když to nemusí dopadnout dobře, ba naopak. Aspoň jsem věděl, že něco cítí, že se s ní díky mým slovům něco děje.

''Pusť mě.'' Zavrčela skrz zuby a vyškubla svou paži z mého sevření.

''Jen o tobě chci něco vědět!'' Vybuchl jsem. Prostě jsem nemohl vydržet být ten klidný. Ona je tak paličatá! Neříkám, že jsem začal dobře, protože to byla učiněná pohroma, ale snad si zasloužím vědět něco o dívce, s kterou trávím většinu svého času.