Dva hybridí bratři, každý úplně jiný, jak zvládají svůj život plný nástrah?
Mají komu věřit? A pokud ano, opravdu jim věří? Najdou každý svou lásku nebo se o ni sami připraví?
Pro jednoho je život pohádka a druhý vidí všude jen nebezpečí, jak jen s...
Ahojte, s Tiktakbum jsme obdržely krásný obrázek Louise a Mika a chtěly bychom se o něj s vámi podělit a taky se jím pochlubit 😊😂 Vytvořila ho MartinaFryov0
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mike: Jo, moc mi to sluší... Jako vždy... "Půjdeme přes park, prosím, půjdeme přes park?" prosím Louise před velkou kovovou bránou do parku. "Dlouho jsme tam nebyli a samotného mě tam nepouštíš, prosím." dělám na něj kočičí oči.
Louis: „Tak dobře, ale budeš mě držet za ruku, " udal jsem podmínku a přísně jsem celou dobu sledoval okolí. Doopravdy nehodlám zjistit, že se v okolí nachází nějaký vzteklý pes až na poslední chvíli. Vše probíhalo celkem v klidu, než jsme potkali moji další kolegyni. Přesněji onu Moniku. „Zdravím," odpověděl jsem na její hlasitý pozdrav, víc jsem ale nestihl, protože mi na tváři přistála facka.„Oba jste nechutný prasáci! A tohle mu vyřiď! Vykládat o mně, že jsem nějaká cuchta!" Jednoduše řečeno, jsem opět schytal něco, co bylo určeno Fedovi alias blonďatému sukničkáři. Zatl jsem naštvaně čelist, ale nijak jinak jsem nereagoval, stejně poté, co se nahlas vykřičela, tak odešla. I s tou čivavou, co neustále vrčela na Mikeho. Měl jsem strašné nutkání do toho psa nakopnout, ale ovládl jsem se.
Mike: Louis mě drží za ruku a já nemůžu utéct od toho zuřivého psa, navíc je na něj zlá ta žena a to se mi nelíbí. Nejraději bych té ženě vydrápal oči z důlků. "Lou, Lou jsi v pořádku? Pojď pryč. Pan doktor ti to ošetří..." začnu ho tahat pryč. Neměl jsem chtít jít do parku.
Louis: „Nic to není, ouško, už to ani necítím," to byla sice lež, ale já byl vážně v pořádku. V práci se mi stávají mnohem horší věci. „Panu doktorovi musíme vysvětlit mnohem závažnější věci," připomenul jsem mu a poté jsem mu, aby se mu zlepšila nálada, dovolil, aby po zbytek cesty parkem šel bez čepice. Je skutečně těžké jej neomezovat, ale raději jej budu omezovat, než aby mu někdo ublížil. V práci řeším denně stovky takových případů a to jednoho ještě víc poznamená.
Oliver: „A zase za půl roku, ano? " usmál jsem se na čerstvou maminku, která v náruči chovala maličké miminko se zaječími oušky a ocáskem. Ona poděkovala, přikývla a já měl konečně ordinaci prázdnou. Po otcově smrti tu byl celkem frmol, ale už se to celkem uklidnilo. Nohy jsem si hodil na stůl a otevřel jsem si svůj časopis. Se spokojeným úsměvem jsem hltal fotografii velmi pohledné slečny v krajkovém prádle. Chystal jsem se zrovna otočit na další stranu, když se ozvalo zaklepání. Časopis jsem rychle schoval a vyzval je, ať vstoupí. Na tváři se mi opět usídlil milý úsměv, ale mé oči žádostivě hltaly malé kotě.„Dobrý den, " pozdravil jsem nově příchozí víc než nadšeně. Starší osobě jsem však moc pozornosti nevěnoval. Byl to jen obyčejný člověk nejspíše jen doprovod. Snad ne přítel, ale tahle překážka byla naprosto nicotná, alespoň pro mě.
