Zaslepeni (Nedokončeno)

60.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Slyším, jak na mě Lou mluví, cítím, jak opatrně se mě dotýká. Snažím se uklidnit, ale nejraději bych ze sebe sedřel kůži.
Náhle je všude ticho, Louiho ruce zmizely.
Jakobych znovu ztratil i ten kousek klidu, který mi Lou pomohl najít.
Musím to ze sebe dostat, pořád jakoby se mě dotýkali...
Drhnu se, když v tom mě někdo chytne za ramena a vrazí mi facku.
Oliver.
Něco na mě křičí, něco o nešikovným debilovi, o spícím Louisovi, o nedokončeném sexu...
Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju a všimnu si Louiho vedle vany.
„Jo, jo, už vnímám!" Vyjeknu, když mi chce dát další facku.
„Půjdu si s Louisem lehnout." Povzdechnu si a převezmu od Olivera nabízený ručník.

Mike:

Oliver šel za těma dvěma blbcama a já se vrhl na balení Louiho věcí v jeho pokoji.
V prvé řadě sbalím veškeré věci, které naznačují nebo rovnou říkají, že je Lou hybrid. Například nedávno pověšené fotky, hračky a dokumenty.
Začal jsem i vyprazdňování šuplíků u Louisova stolu, ale to už se do pokoje vkolíbal Federico s ručníkem kolem pasu a Louisem v náručí.
Vypadá tak unaveně a Lou spí. Oba dva si musí pořádně odpočinout.
„Dobrou." Špitnu a s plnou krabicí si to namířím do obýváku.
Sednu si na gauč a zalepím krabici, aby byla připravena k přepravě.
Slyším, jak Oliver rabuší v kuchyni.
Ti dva spí, takže jsme tu vlastně zase sami...

Oliver:

Fed je naprosto mimo a to nepřeháním. Nechápavě nad nimi kroutím hlavou, než se vydám zpět za Mikim, který ale balí, tak se rozhodnu aspoň dodělat tu kuchyň. Už tam moc nádobí k balení není.
S klidem vše dobalím, než se mi kdosi pověsí na záda a já s úsměvem zaznamenám známou vůni.
„Copak?" otočím se na to malé zlatíčko a jemně jej kousnu do prstu na levé ruce.
Ti dva vlastně spí, ale nechci už nic provádět, i když Mikimu jde na očích vidět, že by chtěl.

Louis spí.

Fed:

Uložil jsem se s Louisem do jeho postele, obalil nás oba peřinou a usnul.

Mike:

Jdu za Oliverem a skočím mu na záda. Vůbec mi nevadí, že jsem jej zrovna vyrušil při práci nebo že jsme oba dva mohli spadnout na zem.
Otočí si mě k sobě a já se k němu hned přitulím.
„Budeme si ještě hrát?" Šeptnu mu do ucha a on s úsměvem zakroutí hlavou na znamení, že ne.
„Ani Z pohádky do pohádky?" Kňuknu smutně a podívám se na skříň, ke které jsme se v balení ještě nedostali a je v ní má oblíbená hra.
„Nebo bychom se mohli jít projít..."

Oliver:

„Měli bychom balit, chceš přece Louisovi udělat radost, ne?" vypláznu na něj jazyk a neodpustím si plácnutí po jeho zadečku, který na mě vystrčil, když se postavil a chtěl se rozejít k té proklaté skříni.
Jemně jej políbím.
„Pak si ale můžeme zase hrát spolu nebo se projdeme. Čerstvý vzduch by nám oběma prospěl, co myslíš? " dobalím poslední krabici a v rychlosti uklidím i ty strašné hry.
Proč to tu Louis vůbec má? 

Mike:

„Samozřejmě, že chci dělat Louimu radost, ale já bych tak moc chtěl tady zůstat." Povzdechnu si.
Tím, že dobalíme poslední věci, když nepočítám ty bráchovy, je mi smutno. Nejraději bych rychle všechno vybalil a zabarykádoval se tady.
Nehledě na Olivera si vlezu pod gauč a koukám na různé nápisy, co jsem tam já i Louis, když se sem ještě vlezl, psali.
Jsou tu slova například Federico, Fed, Fedoušek, Miki, ryba. Tak i věty. Fuj voda. Mike moc zlobí. Mami, vrať se. Lou, vrať se, maminka tu není...
Budeme tu muset nechat i ten gauč, budeme jej muset prodat. Doufám, že ne...