Zaslepeni (Nedokončeno)

69.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

„Ale já ti to nechci říkat, nechci tu minulost, nechci ji, proto ji nemáš znát ani ty. Rozumíš? " šeptnu a sleduju, jak do sebe nalévá alkohol. Sám si nevezmu.
„Neměl bys pít," řeknu káravě a po jeho poznámce si prohrábnu vlasy.
„Jo, přibral. Jen trošku." Řeknu po rozvaze.
„Takže jsme spolu? Neopustíš mě?" Chytím jej za ruku.
„Buď upřímný. Je to pro mě důležité. Doopravdy moc, Fede."
Potřebuju to slyšet přímo. Ne, jen náznaky.

Fed:
Upřímný, upřímný...
„Ranil jsi mě, vyznal jsem ti lásku, zůstanu s tebou, to ti celou dobu říkám, i když to bolí... Nevím, co víc říct... Neměl bych pít a ty bys neměl mít obavy z minulosti a tajemství. Protože si každý necháme to svoje." Natáhnu ruku ke své flašce, ale je tak daleko...

Louis:
„Já tě ale taky miluju, Fede."
Proč nemůže pochopit, že pro mne ta minulost nic neznamená? Proč se nemůžeme soustředit jen na naší budoucnost?
Ublížil jsem mu, ale nechci, aby, aby mi už nikdy nedůvěřoval.
„Prosím, nechci, abys pil, víš, že to často přeháníš." Odsunu od něj láhev.
„Nebudu ti už lhát, ani jsem ti nelhal. Myslel sis, že jsem člověk a já tě v tom jen nechal." Kousnu se do rtu.
„Uznávám svou vinu, ale já se prostě bál," šeptnu.
„A ještě je tu něco, co ti musím říct," vydechnu tiše.

Fed:
Na tváři se mi rozlije široký úsměv, když řekne, že mě miluje.
„Takže když budu každý večer potom, co usneš, chodit pít do hospody a tebe nechám v tom, že každou noc spím vedle tebe, tak ty se na mě nebudeš zlobit?" Mrmlu a dám Louisovi pusu na břicho, protože výš nedosáhnu.
„Tak mi podej lahvinku a povídej, čekám lásko."

Louis:
„To není to samé, Federico," vyjeknu a zoufale si prohrábnu vlasy.
Otřesu se, když mě políbí na břicho. Neví sice, že jsem těhotný, ale přesto mnou otřáslo zhnusení z toho, že by něco takového vůbec dělal.
„Nechci, abys byl opilý, až ti to řeknu. Nechci, abys teď vůbec pil," vyjeknu možná trochu prudčeji, než jsem chtěl.

Fed:
„Nemyslím si, že to není to samé, vždyť co oči nevidí, to srdce nebolí, ne?" Syknu naštvaně a skřížím si ruce na hrudi a dívám se nad sebe Louisovi do obličeje.
Hádat se o něčem takovém s Louisem je jako snažit se rozbít zeď hlavou. Zeď stále stojí, ale já krvácím.
„Louisi, jsem v náladě a motá se mi jazyk, ještě nejsem opilý, ne, tak jak bych chtěl, takže to vyklop, nebo budu nucen se zvednout a tu flašku si podat sám." Zamručím a vyšpulím spodní ret.

Louis:
„Ne, nemůžeš to pochopit. Tolik věcí nedovedeš pochopit." Zavrtím rychle hlavou.
„Co se vůbec mění na tom, že jsem, že jsem hybrid?" skoro to slovu znechuceně vyplivnu.
„Vůbec nic, pořád jsem to já. Je to jen maličkost, nedůležitá maličkost." Naštvaně se zašklebím.
„Jistě, něco nejde podle plánu, tak se pojďme opít. To je totiž nejlepší řešení, že ano."

Fed:
„Narážíš tím na něco?" Zavrčím a vyskočím na nohy.
„Moc dobře víš, že v posledních týdnech jsem zvlášť kvůli tobě nepil a ani neměl sex! A teď se po delší době napiju a hned mi to vyčítáš!" Štve mě, tak moc mě štve.
Ví, že pití je můj velký zlozvyk z mládí a že už se mě ho sám pokoušel několikrát zbavit a nešlo to.
Tak rád piju, vždyť každý má nějakou tu svou chybku.

Louis:
„Tak mi odpusť, že jsem nebyl schopný s tebou mít sex a že jsem si nikdy vztah nepředstavoval jako přísun neustálého sexu a chlastu." Vím, že má s alkoholem problém a on zase ví, jak alkohol nemám rád.
„Jestli ti sex tak moc chybí, tak tě přeci nebudu obtěžovat a bránit ti, aby sis zasunul," hlas mi mírně poskočil.
„Protože já sexu nebudu delší dobu schopen."