Zaslepeni (Nedokončeno)

76.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:
Už sedíme v autě, ale stále nemůžu přestat myslet na Olivera a Mika.
„Stejně je to divné," zabručím a raději se už řádně věnuji vozovce. Samozřejmě totiž řídím. Vždycky řídím.
Zaparkuju před budovou a s mírně znechuceným výrazem se vypravím k budově.
Šéf si mě automaticky zavolá do kanceláře a já se jen na Feda rychle usměju, než za sebou zavřu dveře.

Oliver:
„Ale zlato, konečně se usmířili, byli spokojení a Louis by s tím určitě nesouhlasil." Povzdechnu si a přitisknu jej k sobě.
„Víš, že tě miluju, ale myslím, že bude lepší, když mu to řekneme v klidu a až nebude spěchat do práce, nemyslíš?" domlouvám mu a snažím se si to vyžehlit.
Zpanikařil jsem, ale stejně nelituju toho, že jsme to udělali.

Fed:
V tichosti čekám před šéfovou kanceláří a nervózně poklepávám nohou.
Co mu tak může říkat?
Jsou tam dlouho a není nic slyšet, až se náhle ozve dunivá rána, jakoby někdo spadl na zem.
Než stihnu něco udělat, do kanceláře vletí dva vysoce postavení týpci, co sem byli posláni shora.

Mike:
Stále se mračím, ale když mě začne drbat za ušima a různě je mačkat, je má zlost náhle pryč.
Víc se k němu hlavou natisknu a zavřu oči. Je to tak příjemné, že si ani neuvědomím, že se mi z toho pocitu chvějí kolena.
„Meow..." Vyjde ze mě, než mi přestanou nohy fungovat vůbec.
Oliver mě naštěstí včas chytne a odnese na gauč, kde se mu celý uvolněný rozvalím na hrudníku.

Louis:
Jako obvykle jsem ve svých papírech našel jen jednu drobnou chybu, u které by stačilo, kdyby ji on sám opravil propiskou. Navíc šlo o velmi nedůležitý údaj, ale on mi musel pokazit volno, prostě musel.
„Už je to správně," povzdechnu si a položím papíry na zem, čímž nechtěně shodím na zem těžítko.
„Omlouvám se," vyhrknu, ale to už dovnitř přispěchají další osoby a šéf musí jít okamžitě za vedením kvůli tomu nalezenému hrobu.
Já s úlevou zmizím zpátky za Fedem.

Oliver:
„Ty jsi vážně jako zmlsaná kočka," zasměju se a políbím jej na čelo. Než se i s ním vydám na gauč.
Automaticky jej obejmu a bez výčitek mu zajedu rukama pod tričko.
„Jsi tak nádherný, Miki."

Fed:
Hned, jak Louis vyjde z prázdné kanceláře, se ho ptám, co šéf chtěl a co se tam stalo.
Lou nad tím mávne rukou, že je zvyklý, ale podle jeho očí lze poznat, že to tak úplně není.
Těsně před odchodem nás zastaví jeden z těch chlapů, co vlétli za Louim a kapitánem do kanclu.
„Oba dva buďte zítra přítomni na základně, budete podrobeni fyzickým testům a pohovoru se mnou, většina vašich kolegů to má již za sebou." Oznámí nám jen tak a odejde.
„Co myslíš, že to má znamenat? Myslíš, že je to kvůli těm pavoukům?" Zeptám se Louise v autě.

Mike:
Nic neříkám, jen hlasitě vrním a hlavu se Olimu otírám o nepokousanou stranu krku, aby jej to nebolelo...
Lísám se k němu a vdechuju jeho vůni, která je už navždy namíchaná s tou mojí. Se zavřenýma očima si užívám každý dotyk, který mi působí a který rozehřívá každou část těla, kde se mě dotkne.

Louis:
„Tohle celé je hloupost a žádných pohovorů se účastnit nebudu," odseknu směrem k Federicovi.
Už jsem si snad spílání užil dost a výkonnostní testy jsem dělal před čtvrt rokem. Musím je dělat víckrát, než je dělají ostatní, protože jsem hybrid a musím dokazovat, že na to stále mám.
„Pojedeme domů, stejně máme volno." Oznámím. Stejně vím, že dorazím, ale i tak. Je to celé pěkně hloupé.