Zaslepeni (Nedokončeno)

13.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Probudila mě bolest na ruce, a když jsem tedy otevřel oči, málem jsem dostal infarkt.
Zaječel jsem, ale ona mi okamžitě připlácla ruku na pusu.
Nenávidím tu ženskou a popravdě z ní mám strach. Bojím se jí. Je děsivá a divná.
Začal jsem sebou mlít, ale ona mě nechtěla pustit. Současně jsem neměl ani dost sil.
Byl jsem jako malé, neschopné kotě.
Zrovna jsem se stihl natisknout na stěnu a zavřít zoufale oči, když v tom dovnitř vpadl Oliver.
Oči jsem hned na to zase zavřel a otevřel je až, když jsem cítil a slyšel brášku. Přitulil jsem se k němu a vzlykl jsem.
„Miku, co je to? Proč se to děje? " koukal jsem na něj a žmoulal jsem v rukou jeho tričko. Rány, z kterých tekla krev, mě bolely a všude byl hrozný hluk. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.
„Ať to přestane, prosím..."

Mike:

Ten had! Vždycky mě děsil. Rychle se zaběhnu schovat k Louisovi, kde nás zamču a přitulím se k roztřesenému Louimu.
„Já nevím, Lou, nevím, ale ti dva to vyřeší, dokonce nám připravili k večeři rybičku. A víš přece, jak si na to Fed pořád stěžuje." šeptám mu do ouška a pevně ho k sobě tisknu.
„Lou, Lou, Oliver říkal něco o halucinacích, co máš a taky, že tak trpíš kvůli tomu, že brzy budu mít toto období taky." mluvím na něj, hlavně jiné téma, než ta zmije na chodbě.
„Lou, já se bojím..." náhle si všimnu, že jsem od krve, od jeho krve. Začnu hledat příčinu a všimnu si příliš hlubokého kousnutí na zápěstí, z kterého krev skoro stříkala.
„Lou..." vydechnu vyděšeně a přetáhnu si přes hlavu tričko, abych mohl zastavit krvácení.

Oliver:

S úlevným vydechnutím sleduju, jak tu babu odvádí někdo podobný Rambovi a ještě pár dalších lidí.„Proboha, " ulevil jsem si a došel jsem k Federicovi. Oba jsme byli zpocení a unavení, ale byl konec a my dva si konečně mohli vydechnout. Dokonce jsme se na sebe mírně i culili.
Ti chlapi tu ženskou zpacifikovali dokonale a bez zaváhání. Náš klid trval však jen chvíli, neboť se rozletěly dveře a dovnitř vpadl zakrvavěný a ubrečený Mike. V tu chvíli ve mně hrklo a okamžitě jsem se k Mikovi rozeběhl.
„Co se děje, zlato? Notak? Jsi zraněný?" pohledem jsem jen náhodou zabloudil do pokoje.
„Zavolej sanitku!" štěkl jsem na Federica, než jsem se rozeběhl do pokoje k bledému Louisovi, který očividně moc nevnímal.
„Prokousla mu žíly! Doprdele! "

Fed:

Když odvezli tu ženskou, myslel jsem, že je konec a že vše bude v pořádku...
Ale pak jsem uviděl zakrvavého Mikeho, vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
Popadnu mobil, zavolám rychlou a podám Oliverovi mobil, který začne mlet něco o období a kocourovi, moc mu nerozumím. A pak se snaží zastavit krvácení, bojím se tam jít podívat, ale i tak tím směrem vykročím.

Mike:

Tolik krve, tolik krve a Lou nemluví, nereaguje.
Vyběhnu z pokoje zase ven, abych na Louise upozornil. Ani nemusím, jakmile Oliver uvidí krev na mně a následně i na na podlaze v pokoji, zakřičí něco na Federica a pak jde za Louim.
Já, já se sesunu podél zdi na zem a zírám před sebe. Opravdu se bojím, jak jsem říkal Louisovi, strašně moc se bojím, ale už ne o sebe...
Fed chce jít za Louisem a Oliverem, ale mezi dveřmi se zastaví. Stačí mu pohled na tu krev nebo se zarazil kvůli mně?
Asi kvůli mně.
Přidřepne si ke mně a otevře mi svou náruč, ve které se rád schoulím.„Federico, já se bojím, moc se bojím. Co když, co když mu nepomůžou, co když zůstane v nemocnici? Co když vykrvácí?!" kvílím mu do hrudníku a on mě hladí po zádech.
„Něco takového neříkej, všechno bude dobré." opakuje mi furt dokola.