Zaslepeni (Nedokončeno)

57.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

S Oliverem jsme si včera ještě pokecali, sice už po dlouhé době bez pití, ale taky to šlo.
Zhodnotili jsme náš společný pobyt s našima polovičkama v jeho domě a já pak už musel domů.
Musel jsem tramvají, protože Oliver mě odmítl odvézt, prý je to trest za to, že s ním nezůstanu bydlet. Blbec jeden.
Právě jedu svým autem pro Louise, abychom mohli vyrazit společně do práce.
Když zaparkuju před jeho bydlištěm, zarazí mě cedule s nápisem byty k pronájmu. Vždyť tu to posledně, když jsem tu byl, bylo přecpané až k prasknutí. Jediní snad kdo odešli, byli ti sloni, ne?
Čekám, čekám, a ve chvíli, kdy Lou vleze s pozdravem na místo spolujezdce a já se k němu otočím, myslím, že mě z toho zjevu klepne.
„Lou, co se stalo? Spal jsi vůbec?" Pohladím jej jemně po tváři, ale on jen propichuje pohledem palubní desku.
„Lou, víš, že mně můžeš říct všechno, že jo?"

Louis:

Prohrábnu si vlasy a kousnu se do rtu. Na to se však zářivě usměju.
„Jistě že ano, jen sousedé dělali hrozný hluk a tak jsem moc dobře nespal." Řeknu mu to, až to vyřeším. Nebudu ho s tím obtěžovat.
Položím mu ruku na stehno a on se rozjede.
Po cestě se mi zavírají oči a já se nejednou praštím o okýnko, když padnu do dřímoty.
Když dorazíme do práce, na stole mám už pořádnou kupu papíru, to, že Fed tam má tak poloviční hromádku ani ne, nemá smysl komentovat. Vždy to tak bylo, i když děláme to samé.
Fed se mi vždy snaží pomoct, ale obvykle to dopadne tak, že já mu ještě pomůžu s tou jeho hromádkou.
Sednu na židli a nechám Feda, aby všem sdělil, jak jsme se měli, co se stalo a podobně. Sám se už pustím do práce, současně však prohlížím stránky realitek a píšu si volné byty.
Už jsem to trochu promyslel. Nábytek si necháme u jedné firmy a sami se zatím ubytujeme v hotelu. 

Fed:

Jasně, i kdyby měl hlučné sousedy, tak spí alespoň pár hodin, ale Lou vypadá, že nespal vůbec.
Je mi ho líto. A navíc tolik práce na jeho stole...
Přivítám se s kolegy a pak zapadnu ke svému stolu.
Jak já nesnáším papírování...
Je čas oběda a Louis už má téměř všechny své formuláře a dokumenty udělané. No, a já jsem sotva v půlce. Toto mi nikdy nešlo.
„Už né! Už chci jít na oběd, jinak umřu..." Zaskuhrám nešťastně a praštím hlavou do stolu.

Mike:

Když se ráno vzbudím, Loui už je dávno pryč.
Jen si smutně povzdechnu a rozhlédnu se po pokoji. Musím to všechno sbalit...
Jdu šouravým krokem do obýváku, kde leží nějaké prázdné krabice.
Do dvou nacpu své veškeré oblečení a pak začnu vyprázdňovat poličky s knihami a učebnicemi.
Když přejdu ke své nedávno polepené stěně s fotkama, tak si ani nevšimnu, že ti po tvářích zase tečou slzy.
Vezmu do ruky svůj mobil, kam mi Oli napsal své soukromé číslo.
Napíšu mu krátkou esemesku. Aspoň si s ním Lou pak může promluvit, stejně mu chtěl přece volat...
»Pan Wágner dnes nepřijde, nechceš mi po práci přijít pomoct s balením? Miki« 

Louis:

Škubnu sebou. Tak trochu jsem usnul s otevřenýma očima.
„Co? Oběd?" zvednu se a při pohledu na hodiny se zase posadím.
„Vždyť ještě není čas," vydechnu rozpačitě a prohrábnu si rukou vlasy.
„Už to máš?" optám se, ale je mi jasné, že nemá.
„Mám ti pomoct?" Vezmu si jeho listy a dám se do práce.
Mírně se na něj usměju. Jsem hrozně unavený, i když už v sobě mám tři velká kafe.
Vše v rychlosti udělám a akorát nastane čas oběda. Než ale stihnu vůbec opustit kancelář, tak si mě k sobě zavolá šéf s tím, že mi vrátí pár papírů, kde jsou chyby s tím, ať to opravím, že jsem tam udělal chyby. K tomu mi přidá další práci.
Tak z obědu asi nebude nic, jestli tu nechci zůstat přes čas.