Zaslepeni (Nedokončeno)

15.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

Nakouknu mu přes rameno a musím se usmát.
„Tahle je doopravdy dobrá." Oba dva jsou doopravdy roztomilí a celkově je to takové miloučké. Sám se pak vrátím k prohlížení fotek.
„Proč už tady Louis nemá ouška a ocásek?" ukážu mu fotku, kde je Louis opět vyfocen se třídou, ale na hlavě má jen vlasy a ocásek nikde a k tomu má ten svůj výraz naprostého klidu, alá ledová královna.
„Jé, koukej, tady jsi ty a máš pěkně velkou šmouhu na tváři," zasměju se. Dál se probíráme fotkami. Já se ale nakonec odtáhnu, douklidím nákup a začnu chystat oběd.
„Až přijde Federico, tak se najíme a vyrazíme, co říkáš?"
Dál jsem kuchtil lehké jídlo, kvůli velkému horku venku a sem tam jsem se Mika na něco zeptal nebo prostě jen nezávazně něco řekl.
Jídlo bylo už hotové, když se ozval zvonek. To bude asi ten pitomec. Ty tašky byly tak těžké kvůli jeho chlastu.

Louis:

Unaveně jsem zívl a přetočil jsem se na břicho. Bylo mi dobře. Už jsem nebyl ani napojen na hadičky a pořád jsem se musel usmívat. Za to mohla ta sedativa, ale to nevadí.
William za mnou pořád chodil a snažil se, si se mnou povídat, ale já si povídat nechtěl. Místo toho jsem se ptal jen na Mika a jestli už přišel. Doufám, že přijde. Přece by na mě nezapomněl.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupila sestra s tím, že na chodbě mám návštěvu a jestli chci, aby sem přišli. Rychle jsem zakýval hlavou a upravil jsem si tu velikou čepici, kterou mi dali. Asi aby na mě ostatní nekoukali nebo nevím. Prosím, ať je to Miki.

Fed:

Slečna Ewa si myslela, že má na to být policistkou a navíc v terénu, proboha, nevydržela se mnou ani hodinu a už si zlomila nehet a malém si kvůli tomu volala rychlou.
Bylo to tak únavné, kdyby byla aspoň hezká, ale ne, byl to ten typ fiflen, co si o sobě myslí fakt hodně...
Při cestě k Mikemu jsem se stavil ještě ve trafice a koupil Louisovi do nemocnice nějaký dětský časopis, vždycky to tak dělám, když, nedej bože, skončí v nemocnici.
Stepuju před dvěma do jejich bytu a první čím mě Oliver přivítá jsou kecy, jaký strašný alkoholik jsem.
Když vejdu do kuchyně, malém zakopnu do o Mikeho, který si něco prohlíží a je duchem úplně mimo.
Podívám se z blízka a zjistím, že to jsou fotky, ale než si je začnu prohlížet, tak jsem Oliverem nahnán i s Mikem ke stolu.
Po obědě se vydáme konečně za Louisem.

Mike:

Ty fotky, ty fotky, chci je zas vystavit. Všechny si je odnesu do pokoje a naprosto ignoruju ty dva, co jsou tu se mnou. A na Oliverovi dotazy odpovědi ani neznám...
Vím, že se snaží, ale já prostě nemám náladu, chci za Louisem.
Po obědě jsme se vydali hromadnou dopravou do nemocnice. V kapse mám složenou tu fotku od rybníka, dám mu ji, aby se mu po mně tolik nestýskalo.
V tramvajích je strašně moc lidí, tak si mě ti dva vmáčknou mezi sebe.
Když s kšiltovkou na hlavě vcházím do nemocnice, mám takovej divnej pocit, nevím jak to popsat...
Oliver nás dovede k Louisově pokoji. Chvilku jen tak postáváme přede dveřmi a až pak se odhodlám zaklepat. I Fed vypadá nervózně, pořád si hraje s tím časákem.
Pořádně se nadechnu a pak strčím do pokoje hlavu.
Zvědavě se rozhlížím, a když mi pohled padne na postel, ze které se na mě usmívá Louis, nevydržím to a skočím na něj.
„Lou, Lou, Lou, Lou, Lou...Tak rád tě vidím, už je ti líp? Starají se tu o tebe dobře?"

Oliver:

Konečně jsme se dostali do nemocnice. Ta cesta tramvají byla děsná. Sice jsem se mohl mačkat na Mika, ale za to jiný chlap se mohl mačkat na mě. Bylo to nechutné. Podařilo se nám zjistit, kde má Louis pokoj a brzy nás už sestra pustila dovnitř. Mike byl najednou jako nadšení samo. Mají se rádi a pochybuju, že by bez sebe přežili den. Pohledem zabloudím k vybavení pokoje a taky k lékům na stolku. Mírně nakrčím nos, proč má tak silná sedativa? Tyhle se dávají tak sloním hybridům, ne hybridům o jeho velikosti. Možná za to ale může ten stav a jeho období.