Zaslepeni (Nedokončeno)

68.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Ví to. Ví to a mezi námi bude konec. Chce si promluvit. Co jiného by to mělo znamenat. Do očí mi vstupují slzy a já se nedovedu ani trochu soustředit.
Odvede mě do ložnice, kde se schovám pod deku.
„Tak," řeknu tiše.
„Pojďme si promluvit."

Fed:

Dostrkám Louise do postele nechápajíc jeho slzy.
„Ehm...jak začít... Proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Jak to? Nechápu vůbec nic... Proč? Co jsem udělal špatně? Nevěříš mi snad?" Mám tolik otázek, mám teď velký bordel v hlavě a přemýšlím nad všemi divnými okamžiky v našem vztahu i přátelství a...
Jsem takovej tupec, jak to, že jsem nic ani netušil?

Louis:

Tiše se uchechtnu.
„Nikdy jsi se neptal a tak jsem ti to ani neřekl. Bylo jednodušší, když sis myslel, že jsem normální." Začnu žmoulat v rukou svůj ocásek.
„Nechtěl jsem ti to říct, bál jsem se, že mě opustíš a..." zhluboka se nadechnu.
„Nevěřil jsem, že když ti to řeknu, tak se mnou zůstaneš."

Fed:

„To je snad to stejné, když jsme se hádali kvůli tomu, žes nebyl schopný se mi nijak zmínit o tom, že jsi na kluky, na mě. Ale toto je důležitější... Vždyť... Nebolí tě to, když to máš pořád schovaný..." Nadechnu se, ale to co řekne pak mě opravdu zklame.
„To si opravdu myslíš? Já myslel, že mě znáš, že mi věříš. Vždyť tvá roztomilá ouška není důvod k rozchodu. Důvod k rozchodu by mohl být spíš to, žes mi to tajil."
Já jsem mu věřil, věřil víc než komukoliv jinému, co mi ještě zatajuje?
„Takže to tvé mňoukání při sexu, mazlivost s Mikim, Oliver je taky tvůj lékař, že jo. To jak jsi každý měsíc doma, počkat, ten kousanec..."
Blbec, blbec, blbec...
Nejsem dost dobrej, aby mi to řekl, aby mi to došlo, aby věřil, že bych jej pro takovou prkotinu přestal milovat.

Louis:

Cítím se hrozně, ale nešlo to jen tak říct.
„Bylo jednoduší žít s tím, že mě bereš jako člověka. Prostě... Ta lež se stala součástí našich životů a já to nechtěl ničit." Roztřeseně se nadechnu.
„Nebolí mě to," špitnu a zoufale zaskučím, když zmíní rozchod.
„Roztomilá ouška. Chápeš proč jsem ti to nechtěl říct. Nechci, abys mě vnímal jako hybrida. Já tohle," zatáhnu se za ouška.
„Nenávidím. Nenávidím to, jakým jsem. Nechtěl jdem, abys to vůbec někdy zjistil," řeknu zpříma.
Nebudu mu lhát. Další lži si už nezaslouží.
Sleduju, jak mu to všechno dochází. Je pravda, že jsem spoléhal i na jeho mírnou tupost. Není hloupý, ale obalamutit Federica je snadné.

Fed:

„O to víc bolí, když taková lež praskne." Špitnu a dám si hlavu do dlaní.
„Ale ten hybrid jsi ty, a já tě chci milovat celého a né jen tu podle tebe lepší a méně problematičtější část. Být hybridem je těžké, vidím to každý den, takže netvrdím, že není. Ale ty to zvládneš, my to zvládneme."
Nevím, nevím. Vždyť, když celou dobu schovává svá ouška i ocásek, tak se nemůže pořádně uvolnit... Necítí se v bezpečí ani u mě, za celou dobu, co jsem si myslel, že je se mnou v pohodě, se ani jednou neuvolnil. Čeho se bojí? Že bych jej uhodil? Prozradil někomu jeho tajemství? Počkat? Před nějakou dobou se ptal co si myslím o hybridech u policie...
Toto si neodpustím, jak jen si můžu říkat policista?

Louis:

Odvrátím pohled.
„Já... Nechci, aby. Nechtěl jsem, aby se tohle vůbec někdy stalo." Vidím tu bolest v jeho tváři, ale nedovedl jsem přestat.
„Jak mě teď vnímáš? Jako hybrida, že? Roztomilý hybrid. Nesnáším to, Federico. To jak se na mě lidi pokaždé dívali, jak se i teď dívají. Já jen chtěl, abys mě viděl pořád tak, jako celý život. Už v té koupelně, kocourku. Kocourek má rád mlíčko, nechceš... " trhaně jsem se nadechl.
„Co chceš, aby bylo teď?" zeptám se tiše.