Zaslepeni (Nedokončeno)

81.

Tak, jsme zpět 😃, sice nemůžu slíbit, že budou kapitoly vycházet pravidelně, ale vycházet budou 😘
Přejeme vám příjemné počtení...

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Zapadl jsem rovnou do své kanceláře kanceláře, kterou mám spojenou s Federicem, a kde jsem se začal zuřivě drhnout ručníkem. Už mě skoro pálila pokožka, ale já se potřeboval toho pocitu mokra zbavit. Byl jsem nahý a zrovna jsem si sušil ocásek, když jsem na chodbě zaslechl rázné kroky. Ještě jsem si stihl natáhnout trenýrky, než se rozrazily dveře a já se tak setkal přímo se šéfem. Vzdorovitě jsem se k němu otočil zády a více si jej nevšímal. Stejně už všichni ví, že jsem hybrid, co na tom tedy sejde?
„Skončil jste." Oznámil mi s úsměškem a já si přes hlavu natáhl tričko.
„Skončil?" zeptal jsem se hloupě. Moc dobře jsem věděl, že jsem skončil, takže už nesešlo na tom, jak se k němu chovám.
„Omyl, to vy jste skončil. Podám na Vás stížnost, zažaluju vás a pak si zase řekneme,kdo skončil." Zle jsem se usmál a on do mě vzteky strčil, až jsem narazil na stůl. To jsem si samozřejmě nenechal líbit a vrátil jsem mu to. Už nevím, kdo dal první ránu, vím jen, že jsme se brzo váleli po zemi a snažili se toho druhého, co největší ranou usměrnit. 

Fed:
Hledali jsme ho v šatnách, na hřišti, všude... Ale pak jsme z kanceláří uslyšeli hluk.Oba dva jsme se tam rychle vydali.Když jsem vstoupili dovnitř, začal jsem vidět rudě.Můj šéf seděl na mém příteli a mlátil jej hlava nehlava. Kolem ruky měl obmotaný jeho krásný ocásek, takže s každou ránou s ním prudce trhl.
„Ty prašivý monstrum... Tohle jsem si přál udělat tak dlouhou!" Mumle si pro sebe, ale to už jej z Louise strhnu a jako smyslů zbavený mu zmaluju ksicht do fialova.Jak si toto může dovolit?! Co když ublížil i našemu dítěti?!
„Oba máte padáka! Takovou sebranku tu trpět nebudu! Bylo jen otázkou času, kdy začneš tu zrůdu píchat! Měl jsem vás oba vyhodit už na začátku! Nemusel bych řešit žádné šukací období... Kříženci by neměli mít žádné práva a být zavření v kleci..." Ten kretén mele pátý přes devátý a já mám chuť mu zlomit vaz.
„Dost!" Ozve se mi za zády komisař King.Můj vedoucí mi v sevření ztuhne. A máš to! Naposledy ho uhodím a tím srazím k zemi.Potom se otočím a očima hledám Louise. Leží na zemi stočený v klubíčku a drží se za břicho.
„Lou!" Přiběhnu k němu a nevím, co dělat.
„Lou, zlato, co tě bolí? Bude to dobrý, uvidíš, zavolám záchranku, vydrž!" 

Louis:
Měl jsem navrch. Celou dobu jsem měl navrch, ale stačil jeden silný úder do břicha a vše se obrátilo. Udělalo se mi zle a celým tělem mi procházela bolest. Vždy, když jsem se rval, měl jsem všechno schované, ale teď... Jakmile mě začal tahat za ocásek, tak se mi vrátily i všechny špatné vzpomínky. Byl jsem v pasti. Nedokázal jsem se ani pořádně nadechnout.Mé myšlenky skákaly jedna ke druhé a já už brzy cítil, jak mi z nosu teče krev.Matně jsem vnímal slova Federica a to, jak mě kdosi kamsi zvedá. Celé tělo se mi třáslo vysílením, bolestí a stresem. Matně si ještě vzpomínám, jak mi kdosi cosi vpichuje do ruky a já konečně usínám. Pryč od celého podělaného dne. 

Fed: 
Zavolal jsem záchranku a zatímco komisař řešil mého už očividně bývalého šéfa, já seděl s Louisovou hlavou v klíně a opatrně jej hladil.Byl na tom špatně, celý se třásl, rukama si držel břicho, něco si mumlal a občas bolestivě zasténal, byl jakoby mimo tento svět.Mluvil jsem na něj, že to bude v pořádku, že si potom i s Mikim uděláme nějaký pěkný výlet, že jej pak vezmu na nějakou drahou večeři, kleknu si před něj a... Pak konečně přijela záchranka.Záchranáři se ptali, co se stalo, tak jsem jim vysvětlil, že mého těhotného kočičího přítele, který je policista, nejspíš napadl náš šéf a že se hodně poprali a Lou očividně dostal i do břicha. Musel jsem jim říct, že je těhotný... Aby zkontrolovali dítě. Lou by si určitě neodpustil, kdyby se malému něco stalo.Píchli mu anestetikum a naložili jej do sanitky. Chtěl jsem jet s nimi, ale nebylo mi to dovoleno, protože nikde nejsem veden jako rodina a nikdo vlastně ani nevěděl, že jsem Louisův přítel, natož aby uvěřili, že to dítě je moje...Jen mi řekli, že bych měl kontaktovat Louisova lékaře, jelikož hybridi v takovémto stalu a zvlášť ti těhotní k sobě jen tak někoho nepustí.Plný výčitek sedím s telefonem v ruce na schodech před naší stanici.Musím zavolat Oliverovi, ale co když je s ním zrovna Miki? Bože...
„Strážníku?" Ozve se za mnou.
„Váš bývalý šéf je ve vazbě, proč nejste se svým přítelem v nemocnici?" Přisedne si ke mně komisař.
„Nejsem rodina, nepustí mě k němu, navíc mi ještě neskončila směna," povzdechnu si.
„Pane, já se omlouvám, ale Louis je můj přítel, nosí pod srdcem naše dítě, chci si jej vzít a netuším, jak na tom je. On či dítě. A v nemocnici se se mnou bavit nebudou."
„On těhotný skládal zkoušky?" Povytáhne obočí.
„Ano," hlesnu, „nechtěl kvůli dítěti přijít o práci, šéf ho nikdy neměl v lásce, vždy stačilo jen malé pochybení a už byl volán na kobereček."
„Zvláštní, většina hybridů by nikdy své potomky vědomě neohrozila."
„Pane, Lou je jiný než většina hybridů, podle všeho si prožil svoje a nenávidí fakt, že je hybrid a je na něj tak nahlíženo. Já sám jej znám nespočet let a až teď nedávno jsem se omylem dozvěděl, že je napůl kocour. Navíc, zkoušky malé neměly nijak ohrozit, to až pan vedoucí..."
„Víte co? Tykejte mi Federico, jsem Thomas. Počkejte tu, donesu vám potvrzení o tom, že máte Louise během pobytu v nemocnici hlídat, jelikož je svědek případu, který je v šetření." Podá mi ruku, potřeseme si a pak zmizí v budově.Thomas... Proč je takový?No, nic, jsem za to rád, ale teď už konečně musím zavolat Oliverovi.
„Olivere, to jsem já, Fed, musíš do nemocnice! Louise odvezli! Popral se a dostal do břicha, není na tom dobře, tak si prosím pospěš, já tam budu do patnácti minut, dík, Mikiho vem s sebou, sám doma by se trápil ještě víc."

Oliver:
Ztrápeně jsem položil telefon a zadíval se dolů na Mikiho, který na posteli ležel s roztaženýma nohama a jen čekal, až si ho vezmu.
„Zatraceně." Znovu jsem si zoufale povzdechl, ale nakonec jsem se převalil stranou a začal se i přes stále trvající erekci oblékat.
„Louis je v nemocnici," oznámil jsem mu opatrně a pohladil jsem jej po bříšku.
„Nemusíš se bát, pojedeme tam teď za ním." Pohladil jsem jej ještě po tváři, než jsem vstal. Pořád nám to prostě nevychází. Sice jsem neměl mít vůbec čas, ale nakonec se to vyřešilo samo od sebe. Nevím přesně, co se tam stalo, ale vypadá to, že mé závazky jsou pryč. Zmizeli. Jsou fuč.Takže jsem na Mika počkal doma, nachystal nám oběd a poté jsme šli nahoru, abychom si konečně užili, ale Federico to zase s Louisem musel zkazit. Louis se popral. Nemám tušení, proč se pořád dostává do průšvihů, ještě k tomu, když je momentálně těhotný. Měl by být jako ostatní jeho druhu. Neustále šišlat na své břicho a rozplývat se nad nesmysly, ale on ne. On se radši porve a ohrozí tak malé a i sebe.

Louis:
Ležel jsem na posteli a koukal jsem z okna. Dali mi nějaké prášky na uklidnění a teď dělají rozbor krve. Podle všeho je vše v pořádku, ale zdá se, že budu muset pro jistotu zůstat ještě doma a to na neurčito. Frustrovaně jsem si povzdech, než mi došlo, že vlastně stejně už nemám práci, tak je to úplně jedno.
„Louisi, co ty tu zase děláš." Ozval se známý hlas a já vzhlédl k blonďatému doktorovi. Nejistě jsem se usmál, ale neodpověděl jsem.

Mike:
Když jsem přišel ze školy, byla to nádhera, Oli seděl v obýváku a krásně se usmíval.Začal mě líbat, udělal si na mě čas, byl jsem tak rád. Společně jsme se odebrali do naší ložnice. Vypadalo to, že se znovu pomilujeme, ale Olimu zazvonil mobil.Prvně se tvářil naštvaně, ale potom jsme se rychle sbalili, protože Louis je v nemocnici. Prý se popral... Doufám, že je on i miminka v pořádku, kdyby to nebylo vážné, tak by k němu nevolali Olivera.Sedneme do auta a vyrazíme směr nemocnice. Jsem nervózní, proto mě Oli jemně hladí po stehně.Moje erekce už slehla, bojím se o brášku.Když přijedeme, musím zůstat na chodbě. Z pokoje vyjde ten blonďatý doktor, ten, který Louise ošetřoval posledně.
„Dobrý den," usměju se na něj. Jak jen se jmenuje?

Fed:
Komisař Thomas mi předal pověření a poprosil mě, abychom se s Louisem, až mu bude lépe, přišli na stanici.V nemocnici jsem zamával papírem a vlezl za Louisem s klepáním do pokoje.A kdo tam byl? On! Ten blbej doktor!Rozhodl jsem se ho ignorovat.
„Lou, jak ti je?" Přisednu si k němu a chytnu jej za ruku.

Oliver:
Mohl jsem jít dovnitř a málem jsem se ve dveřích srazil s tím blonďatým doktorem. Jen zběžně jsem jej však pozdravil a místo toho jsem šel k těm dvoum. Vypadalo to ale spíš tak, že Louis utěšuje Federica. Jestli měl být z těchto dvou jeden těhotný, tak to měl být Federico. Je jako ženská.
„Tak co se stalo?" zeptám se odevzdaně a nechám Louise, aby mi vše vylíčil, protože Federicově přehnané verzi nevěřím ani slovo.
„Takže jsi v pořádku." Ujistím se a on zakýve hlavou, při čemž mi ještě sdělí, že nechápe, proč jsem sem s Mikim jezdil.
„To by mě taky zajímalo, proč jsem sem musel jet," utrhnu se na oba dva a povzdechnu si. Teď jsem si s Mikim mohl dávat druhé kolo.

Louis:
Už po sté Federicovi tvrdím, že je mi dobře. Je jako potrefená matka. Je to jen pár modřin, nic strašného. Přesto jsem rád, že je tu. Že je tu se mnou jako má opora. Počítám, že to bude mít následky. Bude to slovo proti slovu a komu tak uvěří. Možná bych mohl mít zastání u komisaře, ale dlouho jsme spolu nemluvili. Zvlášť po té noci. Kousnu se do rtu.
„Miluju tě," řeknu Federicovi a jemně se pousměju, než dovnitř vejde Oliver. Proč ten tu je? Pohlédnu na Federica. Pořád tak moc přehání.