Zaslepeni (Nedokončeno)

8.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Mohl by z tebe být učitel, "usměju se na něj a zase se věnuji úklidu. Když se otočím, tak akorát přichází s občerstvením.
„Hmm, to vypadá dobře," došel jsem k němu políbil jsem jej na tvář. „Děkuji." Upil jsem z nápoje a poté jsem douklidil poslední flek.
„Tak jo," usadili jsme se spolu na gauč a já si s ním začal hrát. Vrněl a já měl chuť jej políbit, dotýkat se jej a zase líbat.

Mike:

Hraju si s Oliverem na pohovce, je to fajn. Ležím mu hlavou v klíně a on mě různě drbe a já si hraju s jeho prsty na rukou.
Miluju, když můžu někomu ožužlávat a okusovat prsty, nevím proč, ale strašně mě to baví.

Louis:

„Do háje !" zakřičel jsem a vztekle jsem praštil do volantu. Pitomé auto. „Proč máš takovou kraksnu? Proč si nepůjčíš z práce nějaké normální?" Chcípl nám motor a auto, které jsme pronásledovali se vzdalovalo. Rychle jsem opět nastartoval a sešlápl jsem pedál až k podlaze.
„Musíme ho navést na ty hřeby, teď jsme na 582 kilometru," diktoval jsem Fedovi, který rychle a hlasitě mluvil do vysílačky.
Najednou mi cuklo v podbřišku a polilo mě horko.
Co to... Začal jsem se mírně klepat. Je přece moc brzo. Tohle nejde. Nejde. Snažil jsem se soustředit na jízdu. Tohle zvládnu... I tak jsem cítil prostupující teplo a postupnou bolest v oblasti uší a místa, kde měl být ocásek. Chtěli se objevit, ale to jsem nemohl dopustit.
Museli jsme chytit toho chlapa, po kterém jdeme už tak dlouho. Nepokazím to. Nepokazím. 

Fed:

Zdá se mi to, nebo se tu nějak oteplilo?
Jedeme po dálnici nejrychleji, jak to jen jde, a snažíme se dohnat světle modrého sporťáka.
"Louisi, dupni na to, mezi tamhle ty dva se vlezeš!" ukazuju mezi dvě auta před námi.
Lou kývne na znamení, že chápe a předjede ty civilisty.
"Louisi? Jsi v pohodě? Jsi nějaký rudý?" zeptám se starostlivě, když si všimnu jeho nezdravé barvy.

Louis:

„Je mi fajnhhh, " zakňoural jsem a na chvilku jsem zavřel oči. Potil jsem se a měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.
I tak jsem dál držel nohu na plynu a snažil jsem se nezhroutit. I tak jsem dýchal docela hlasitě a stále jsem sebou šil. Měl jsem pocit, že brzo omdlím a to nebylo vůbec dobré. Ani trošku.
„Fede, já, já. " Cítil jsem to. Cítil jsem jeho vůni. Křečovitě jsem sevřel volant a jen tak tak jsem stihl přibrzdit, abychom nevrazili do pronásledovaného auta. Začalo se mi mlžit před očima a začínal jsem pociťovat vzrušení. Moje období mělo přijít až ve středu, nechápal jsem to.

Fed:

Rozhodně není v pohodě, je strašně strnulý a napjatý, takový u řízení nebývá.
"Louisi, Louisi, můžeš zpomalit, hřeby byly vysunuty, a tým pět čeká u nich." snažím se na něj mluvit, uklidnit ho, ale k mé nelibosti zjistím, že mě vůbec nevnímá.
"Louisi?" drbnu do něj, volant se divně stočí a auto dostane smyk.
"Ty vole! Louisi!" až teď mi dojde, že je naprosto mimo a tak se vrhnu po volantu.
Nějakým zázrakem auto zastavím o svodidla, vystoupím a jdu vyprostit Louise.
Co s ním je? Celý hoří, zároveň se klepe a nevnímá. Co s ním mám dělat? Mám ho vzít do nemocnice nebo je to jen ta jeho chudokrevnost?
"Lou, co mi to děláš? Co s tebou mám teď dělat?" pohladím ho po bezvládné ruce.

Louis:

Jen s námahou otevřu oči a zadívám se na Feda. Feda! Chci se na něj tak moc natisknout. Otírat se o něho. Udělat mu dobře a pak se pořádně povozit na jeho...Ne, ne, ne!
Schoulil jsem se do klubka, ale to už jsem cítil, jak mě zvedá a já se o něj opřel. Vdechoval jsem jeho vůni. Ještě naštěstí dovedu ovládat své tělo, jen nevím, na jak dlouho.
„Domů, Fe... Fede." Jeho jméno znělo tak dobře. Tak skvěle a sexy. „Federicu," zachrčel jsem mu do ucha. Mé tělo zareagovalo samo a já jej kousl do ucha. Nejspíš to ale přisoudil k tomu, že blozním.
Mike! Co si pomyslí Mike? A co když všichni na všechno přijdou? Zkazil jsem akci a... Projela mnou vlna vzrušení. Potřebuju se uvolnit, bolí mě to. Všechno se chce ukázat, ale nemůžu. Nesmím. 

Fed:

Chudák, blouzní z horečky, ale proč mi kouše ucho a tak se ke mně tiskne? Jako bych byl jeho poslední záchrana. Záchrana, jeho záchrana, to se mi líbí...
Rychle si půjčím auto od kolegů, opatrně ho položím na sedadlo spolujezdce a připotám ho.
"Neboj Lou, už jedeme domů, bude dobře..." nevím, co mám říkat, ale pořád opakuju to stejné dokola.

Louis:

Bude dobře? Udělá mi dobře? Musel jsem se zasmát. Hlava se mi kývala ze strany na stranu a postupně mi ze rtů vycházelo kňourání, skoro až mňoukání.
Náhle jsem byl vytažen z auta a nesen pryč. Přitiskl jsem se na něj, připadal jsem si jako princezna. Nešlo odolat. Tentokrát jsem mu však okusoval krk a mírně i olizoval. Stále jsem se vrtěl. Za chvilku nad sebou doopravdy ztratím kontrolu.
Z myšlenek o tom, co všechno teď budu s Fedem dělat, mě vyrušil až Mikův hlas. Ten mě ale teď nedokázal zajímat. Nedovedl jsem se soustředit.„Ne, nechci. Nechci od něj! " vyjekl jsem, když mě začali nějaké ruce táhnout pryč. Taky jsem cítil, že se mi objevil ocásek a dost to bolelo, protože byl pod kalhotami. Uši se nejspíš objeví brzo taky, ale to je mi teď naprosto jedno.

Fed:

Mám pocit, že se zbláznil, bože, kdyby byl při smyslech, myslel bych si, že po mně touží... Teď po mě 100℅ toužil, teda po tom, koho si představoval, že jsem... Sakra, zamotal jsem se ve vlastních myšlenkách, ale sakra, krk je má slabina.
Dopravím ho k němu domů, a jelikož mám plné ruce, do dveří několikrát kopnu.
Když se dveře otevřou, stojí v nich zaskočený Mike a Oliver, který ihned, když si všimne Louisova stavu, natáhne ruce ke mě a poručí mi, abych mu ho předal.
Mike mezitím naříkal a snažil se upoutat bráchovu pozornost, ale marně.
"Netuším, co s ním je, jeli jsme v autě a náhle se mu udělalo špatně, zrudl a pak omdlel a teď... vidíš to, zbláznil se!" snažím se vše objasnit, ale po předání Louise jsou mi zavřeny dveře před nosem.
Jen slyším, jak Lou křičí, že chce ke mně.

Mike:

Zrovna jsme připravovali večeři, těstovinový salát s kousky kuřecího masa, když se bytem ozvaly hlasité rány. Někdo bušil do vchodových dveří.S Oliverem jsme se vydali otevřít, a to, co jsem viděl, nikdy nezapomenu. Louis přisátý na Fedův krk, zatímco ho on držel v náručí. Dostal to! A sakra silně, úplně jsem cítil, jak z něj táhnou hormony.
"Lou, bráško, pojď ke mně, musíš domů, pojď, dáme si spolu ledovou sprchu..." snažím se ho přimět, aby se na mě podíval aby se vzpamatoval.
Nevím, co bych dělal, kdyby tu Oliver nebyl, vzal od Feda Loua do náruče a ihned s ním zamířil do bytu.
Za zvuku Louova pláče zabouchnu dveře, kašlu na Feda a to, co říkal, pospíchám za svým bráchou.
Nikdy jsem ho neviděl tolik mimo.

Oliver:

Nechápavě jsem na výjev ve dveřích chvíli koukal, ale to už jsem se zase vzpamatoval. Vzal Louise od Federica do náruče a rozešel jsem se s ním do pokoje, kde jsem jej položil na postel. Jeho uši byly ve střehu a sám se začal soukat z kalhot. Jeho rozkrok byl už skoro plně vzrušený a z úst mu vycházelo kňouravé volání po Federicovi.
Sledoval jsem, jak se jeho zornice postupně zvětšují a zase zužují, jeho ocásek se zuřivě míhal sem a tam za, chvilku se bude řídit jen pudy a ničím jiným. Je ale divné, že je to tak silné protože pak by... Jistě. Mikovi brzy začne období a nesmí se krýt s tím bratrovým. Proto došlo k posunu, už to chápu. Jistě.
Zarazil jsem se, když jsem ucítil cizí ruce na svém pásku. Okamžitě jsem ucukl. Tohle není dobré.
„Louisi, klid," pokusil jsem se jej usměrnit, ale on byl jako... Netuším, jak to popsat. Nedal se jen tak odbýt a já sám začínal pociťovat vzrušení, když se tu přede mnou vystavoval a dožadoval se jakékoliv pozornosti. Takhle silné období jsem doopravdy už dlouho neviděl.
Náhle mě kdosi popadl za ruku a vystrčil mě ze dveří, takže jsem se octl přímo vedle Federica. Tomu se na krku rýsovaly cucfleky a já sám měl rozeplý poklopec, který jsem rychle zapnul.
„Asi bychom... Je teď měli nechat. Navštívíme je zítra?" zamumlal jsem nervózně. Ne. Já tu radši počkám. Mike bratra uklidní a bude to už v pořádku. Snad.

Louis:

„Miku?" zamručel jsem zmateně, když jsem ucítil bratříčkův pach. Trošku jsem se probral, ale to se změnilo, jakmile jsem ucítil závan Federicovi vůně.
„Federico. Chci Feda," zakňoural jsem. „Bolí mě to. Chci ho." Vstal jsem a bez rozmyslu jsem se Mika pokusil obejít, což se mi i povedlo. Už jsem byl skoro u vchodových dveří. Jen kousek. Jen kousek a on mi pomůže. Uděláme si spolu malá koťata.