Zaslepeni (Nedokončeno)

4.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Federico:
Stál jsem tam mezi dveřmi a koukal na toho vola. Nikdy jsem Louise neviděl v tak obepnutém obléhání, kdo by to čekal, slušelo mu to.
Kdyby takhle chodil ven, měl by každou, na kterou by si ukázal.
Z přemýšlení mě probere až pohyb toho cizího chlapa, kterej se na rozdíl ode mě mohl dotknout Mikeho tak blízko oušek. Budu žárlit...
Všichni už odešli do jídelny a já nemůžu zůstat pozadu.
Rychle se zuju a vyrazím za nimi.

Louis:
Mlčky jsem začal nabírat jídlo. Ten Federicův pohled na Mike. Bolelo to a k tomu jsem si přišel dost hloupě. Zavrtěl jsem hlavou a přinutil jsem se k úsměvu.
„Už to bude studenější, " oznámil jsem klidně a vcelku i kousavě. Jistá frustrace se přeci jen projevila. Všem jsem nabral a usadil jsem se k nim ke stolu. Fedovi jsem beze slov podal nealko pivo, byl jsem na něj celkem naštvaný ale tohle jsem mu nemohl odříct. Mikemu jsem nalil mléko a doktorovi jsem dal na výběr z limonády a piva. Sám jsem si vzal taky mléko. Doktor to stejně věděl a Fed byl idiot, kterému to stejně nikdy nedojde.

Mike:
U stolu panovala napjatá atmosféra a já netušil proč, tak jsem se pustil do jídla.
"Máš to dobrý, Lou, jako vždycky." pochválím toho výtečného lososa a pan doktor a Fed začnou horlivě přikyvovat.
"Vidíš, všem chutná." usměju se na bráchu.
"A co budeme dělat po jídle? Budeme si hrát?"

Oliver:
Vařil opravdu dobře. Sice ryby moc nemusím, ale u nich je to asi na pořádku dne.
„Ne, já si hrát dnes nebudu," odpověděl Louis a já jen protočil očima. Rozhodně by se mu měl věnovat víc. Ale zas je to šance pro mě, navíc ten blondýn vypadá dost... Zaujatě ohledně mého kotěte a to se mi nelíbí.
„Rád si s tebou třeba něco zahraju já," usmál jsem se na Mika a pohledů těch dvou jsem si nevšímal.

Fed:
"Já si s tebou taky rád pohraju." přidám se rychle a propaluju toho cizího pohledem. To kotě bude moje! "A Louisi, nebuť naštvanej, kdybys byl taky takové roztomilé malé kotě, tak by si s tebou taky chtěl každý hrát." vypláznu na svého kolegu jazyk. 

Louis:
„Děkuju za informaci," odseknu a pak se s úsměvem otočím na Mika.
„Co kdybychom si zahráli tu deskovou hru?" Ta hra je nevýslovně nudná, ale Mika, kdo ví proč, baví.
Pohrál. Pohrál by sis, ale rozhodně jinak.
Sklidím ze stolu a rovnou začnu umývat nádobí. Při tom si rozepnu alespoň pár vrchních knoflíčků, protože je mi vedro a je to nepohodlné a bylo to naprosto k ničemu. 

Mike:
"Mike, vždyť tuto hru jsme hráli i minule." stěžuje si Federico, když vytáhnu svou nejoblíbenější deskovku Z pohádky do pohádky.
"Tak nemusíš hrát, můžeš jít bráchovi pomoct s nádobím, pan doktor si se mnou určitě rád zahraje." založím si ruce na hrudník a zamračím se na něj.

Oliver:
Potěšeně jsem se usmíval.
„Musíš mě ale naučit, jak se to hraje." sdělil jsem Mikemu a nacpal jsem se před Federica. Svou šanci měl a propásl ji. Bez okolků jsem vnímal pravidla a neustále jsem nějak přikyvoval.
„Porazím tě, o to se neboj. Doma mám plno her, mohl bych ti nějaké donést." Začal jsem jej lákat a opět jsem jej pohladil. Zrovna tam, kde to kočky milují. Ať se jdou blonďák i jeho bratr vycpat. 

Fed:
Grrr... nejraději bych toho doktůrka zaškrtil a kotěti naplácal, ale místo toho se naštvaně otočím a jdu za Louisem.
"Louisi, co je to vlastně za chlapa a proč může sahat na Mikeho a já ne?" zamručím naštvaně, vezmu utěrku a začnu utírat nádobí.
"Mně to zakazuješ a vrazíš mi za jakýkoliv neslušný pohled a on mu může i sahat na ouška." 

Louis:
„Jenže on narozdíl od tebe není úchyl ale doktor. A on mu na uši nesahá," zamrmlal jsem si pro sebe, ale pro jistotu jsem se na ně podíval. Jen hráli hru. Zase jsem se vrátil k mytí nádobí.
Najednou, nevím, co se stalo, ale můj obličej zkropila voda a já šokovaně vyjekl a couvl jsem. Vrazil jsem do stolu a spadl jsem na zem. Zoufale jsem si promnul obličej. Sice jsem se koupal, ale musel jsem se na to sám připravit. Jen silou vůle jsem udržel uši a ocásek schované, ale lehce jsem se třásl. Uklidni se, domlouval jsem si a snažil se tvářit, že jsem v pohodě. 

Mike:
Miluju tu hru, navíc štěstí stojí vždy při mně.
"Vy máte ale smůlu, zase se vracíte o šest políček dozadu." směju se mu, ale on si z toho nic nedělá.
Většinu času místo na hru koukal na mě, cítil jsem to.
Když už po třetí vyhraju, mám pocit, že on se vůbec nesnaží.
"Pane doktore, včera jste říkal něco o cvičení na zmizení pušek, naučíte mě to?"

Oliver:
Vím, že bych se měl nějak ovládat, ale on je prostě tak... Úplně mě dostal.„Kéž by, nejde mi to, " vyplázl jsem na něj jazyk. Snažil jsem se, ale pravda. Víc jsem se soustředil na něj.
„Ano, chceš to už vysvětlit?" Přisunul jsem se k němu a ruku mu přemístil na zadek, tedy na místo, kde měl ocásek.
„Zkusíme se zaměřit na ocásek. V hlavě si musíš představit, že tam není. Jakobys ho vůbec necítil." Nedalo mi to a po ocásku jsem jej pohladil.
„Máš hrozně jemnou a krásnou srst. Koupeš se často? Kočky to obvykle moc dobře nesnáší, ale moc časté mytí pro kočku taky není moc dobré. Chtěl bys být víc jako člověk" Odváděl jsem jeho pozornost od ocásku k představě, že je člověk a člověk tohle nemá.
I tak jsem se ale neubránil představě, kdy procvičujeme zmizení ocásku trošku jinak.

Fed:
Cákl jsem na Louise jako poškádlení trošku vody, ale takovou reakci jsem nečekal.
"Louisi, Louisi, jsi v pohodě?" dřepnu si k němu a položím mu ruku na rameno ve snaze, aby se přestal třást.
Pak se stane něco zvláštního, jakoby se k mé ruce na okamžik přitulí, ale pak, jakoby si to uvědomil, sebou vylekaně škubne, vyskočí na nohy a zmizí za dveřmi záchodu. Co to?
Náhle se u mě objeví Mike a začne něco naštveně a nesrozumitelně prskat. Kdyby ho ten doktor nechytil, tak by po mně skočil a asi mi vydrápal oči, nebo nevím co...

Louis:
Jeho ruka byla jako symbol záchrany. Okamžitě jsem měl chuť se k němu přitulit, mazlit se s ním. Okamžik na to však přišlo probuzení a mě nenapadlo nic jiného, než se ukrýt na záchodě. Tam jsem se párkrát zhluboka nadechl a zase vydechl.
Již uklidněný jsem otevřel dveře a chytil Mika do náruče, protože sebou stále zmítal a byl celý nasupený a naježený.
Políbil jsem jej na ouško. Raději bych jej do ucha mírně kousl, aby se uklidnil, ale to jsem nemohl.
„Nic se neděje, ouško, " zamumlal jsem a otočil jsem se k Fedovi.
„Proč mě děsíš, hulváte? " zazubil jsem se na něj.
„Co kdybychom si teď dali kávu a sedli si? " otočil jsem se i na doktora.
„Nebo chce někdo mléko?" lišácky jsem se zazubil na brášku. Na to jsem se vydal k lince a do Feda jsem mírně drcl.
„Udělalo se mi trošku blbě, však víš, že mám nízký tlak, " zamumlal jsem tiše. 

Mike:
Myslím, že až u nás bude zas někdy spát, tak ho udusím polštářem, bastarda jednoho! Takhle bráchovi ubližovat! Grrr!
A navíc mě vyrušil ze soustředění, nebýt jeho, určitě by se mi povedlo ocásek schovat...
Zatímco je Lou v kuchyni a připravuje mi mléko, těm dvěma kávu a sobě kakao, sedím naštvaně s rukama na hrudi, naježeným ocáskem a vztyčenýma ouškama na pohovce a mračím se na všechny okolo.
Proč? Fed je prostě trouba a ten doktor mi ho nedovolil zardousit...