Zaslepeni (Nedokončeno)

38.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Kdyby byl takový i v normálním a ne silně podnapilém stavu, tak bych do něj i šel... Pomyslím si a obejmu ho na zpátek.
„Třeba jednou s Mikim koťata mít budeš..." šeptnu a po chvilce taky usnu.
Když se ráno bytem rozezní budík, tak mám pocit, že někoho zabiju.
JÁ CHCI JEŠTĚ SPÁT!!!
Vztekle po tom přístroji hodím polštář, bohužel cíl nezasáhnu a za mnou se ozve škodolibý smích.

Oliver:

Převalím se a tiše se zasměju nad jeho neschopností něco trefit. A to je to policajt.
„Musíme do práce," zabručím, ale on se nehýbe. Vylezu tedy nad něj a prostě ho zalehnu.
„Vstávej! Nebo tě pozvracím, je mi pěkně blbě," fňuknu a prohrábnu mu vlasy.
„Ani jsem si včera nezašukal a skončil jsem s tebou." Dloubnu do něj prstem a trošku se pochechtávám.
Vypadá jak mrňavé kotě. 

Fed:

„Nekecej, šukal jsi až moc, nebo spíš jsi byl osedlán, divil bych se, kdyby v tobě nějaké semeno ještě zbylo. " ušklíbnu se teď já.
„A pokud hodláš zvracet, tak támlhle," ukážu na kyblík vedle postele, který tu mám právě pro tyto případy.
„Ale prvně se ještě vysprchujem a pak se stavíme v nemocnici, třeba se už probudil Mike." šťouchnu do něj a on se na mě však jen mračí.

Oliver:

Slezu z něj.
„Tohle jsi nemusel," řeknu naštvaně a začnu se oblékat. Trochu se motám, ale to je mi teď jedno. Tamto si mohl odpustit.
Konečně jsem úplně oblečený a rozejdu se do maličké koupelny, kde ze své kapsy kabátu vydoluju nový kartáček na zuby a pastu vezmu jeho. Neprobouzím se tak poprvé.
„Jdeme?" zeptám se, když se vrátím do ložnice. Nezaujatě na něj koukám.
„Za hodinu musím být v ordinaci."

Fed:

Nechtěl jsem ho až tak moc naštvat, ale prostě mi to nedalo.
„Dej mi deset minut, " křiknu a vystřídám ho v koupelně, kde si dám rychlou sprchu a u toho si vyčistím zuby. Pak už zbývá se jen obléct a můžeme vyrazit.
„Přece na mě nebudeš naštvanej, měla to být sranda, já zapomněl na tu učitelku..." prolomím ticho, které je celou cestu do nemocnice v autě.

Oliver:

„Nemluv o tom, neměl jsem ti to vůbec říkat," potřesu hlavou a u nemocnice vystoupím z auta.
Počkám ale na něj a společně vejdeme do budovy, kde je celkem málo lidí.
Najdeme pokoj, ve kterém byli ti dva minule, a překvapeně zaznamenám, že oba stále spí.
Co mě ale zarazí je to, že Miki má vyhrnuté tričko a Louisovi, který spí na břichu, vykukuje kousek pravé půlky, kde je malá modřinka.
Kouknu na Feda, protože buď je to od něj, nebo tady měl Louis s Mikim večer návštěvu.
„Chceš je budit?" stáhnu Mikimu tričko a starostlivě jej pohladím po tváři. 

Fed:

To, co najdeme v nemocničním pokoji, se mi vůbec nelíbí.
Přispěchám k Louisovi a s hrůzou zjistím, že má cucflek na zadku, který není ode mě, a nějak divně dýchá.
„Lou, Lou, vstávej," snažím se ho probudit, ale nereaguje.
„Olivere? Pojď sem," zavolám na Olivera, který Louise za chvilku zkoumá.
Nervózně podupavám nohou, a abych Olivera nerušil, tak přejdu k Mikimu, u kterého si všimnu pár téměř neznatelných bílých skvrn na tričku. Tady se rozhodně dělo něco, co se rozhodně dít nemělo.

Oliver:

Zmateně nakrčím obočí a Louisovi vyhrnu tričko, abych si poslechl srdce. Na to mu pozvednu oční víčko a posvítím do něj baterkou z telefonu.
„Je omámený," konstatuju nakonec a s obavou se na Feda zadívám.
Nemůžu mu říct, že to je uspávadlo pro kočky. Louis teď bude několik hodin mimo a to, co se tu dělo rozhodně nevypadá jako něco nevinného.
To uspávadlo není zdraví škodlivé, ale i tak. Je to porušení jejich práv za účelem, ani na to nechci myslet.
„Musíme zjistit, kdo měl večer službu, nebo kdo dal Louisovi něco do pití a..." konečně si všimnu jakýchsi skvrn na Mikiho tričku a pohltí mě obrovský vztek.
No to snad ne!