Zaslepeni (Nedokončeno)

21.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

Výraz tváře mi zjemněl.
„To je pro mě?" usmál jsem se na něj a převzal jsem si růži. Celkem klišé ale zahřálo mě to u srdce.
„Děkuju. Jídlo je na stole," pustil jsem je dovnitř a potáhl jsem si Louisovo tričko trochu níž. Nedošlo mi, že jsem se vlastně nepřevlékl a vlasy jsem měl stále v drdolu.
Zasedli jsme ke stolu a já začal vyzvídat, co to vlastně koupili.
„To bude mít Louis doopravdy radost," usmál jsem se a po jídle jsem mu namazal modřiny.
„Tak... Teď si odpočinem a vyrazíme za ním?" navrhl jsem s úsměvem.Růži jsem si dal do vázy k těm ostatním.

Louis:

Prosím...
Ztrápeně jsem se zadíval na jakéhosi staříka, co se mermomocí chtěl vybavovat a stále se mě snažil zahrnout do rozhovoru. Nebylo úniku a já byl v koncích.
„A proto si myslím... " ztrápeně jsem zaklonil hlavu dozadu. Zabijte mě. Tuhle historku jsem slyšel snad už po páté.
„Je tu pro Vás návštěva," ozval se hlas sestry a já se vymrštil do sedu.
„Miki! " vykřikl jsem mírně zděšeně. „Vy hovada, co jste mu provedli!" 

Fed:

Jsem utahanej a rozlámanej, takže jakmile se ocitnu v bytě, tak s úlevou odhodím tašky.
„Hezky jsi to tu uklidnil, ale zapomněl jsi na. sebe." uchechtnu se.
Popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do jídla.
Po jídle si beru padla a rozvalím se na gauč. Měl bych se dostat z včerejší noci.
„Olivere! Nehulákej tak, už to jdu uklidit!" mně prostě není dáno, abych si odpočinul.

Mike:

Jsem rád, že se Oliverovi růže líbí, a jsem ještě radši za to, že nám připravil oběd. Mám hlad jako tygr.
U stolu mezi sousty Oliverovi vysvětluju, co jsme koupili a co s tím hodlám dělat.
„Bylo to moc dobré." pochválím mu jídlo.
Nechám si ještě namazat modřiny a promačkat oteklé ouško a pak se zavřu do pokoje.
Lepím, stříhám, aranžuju a u každé fotky vzpomínám.
Už se těším, až to Lou uvidí. Když mám všechno nachystané, vlezu do obyváku, kde se na gauči válí Federico.
„Pojď mi pomoct zatlouct hřebíky." skočím mu na záda.
Mám na zdi nachystané tečky. Bude to na chodbě, teda pět jich bude v řadě na chodbě. To budou ty, kde nemá Loui ouška. Pak je rozdvojka ke mně a Louisovi. U obou dveří bude viset obrázek majitele pokoje.
A poslední tři rámečky nechám Louimu dát do pokoje na stěnu naproti posteli pod sebe jako do mini pyramidky.
Já si sám pár fotek u sebe přilepil izolepou.
Potom Feda vyženu a začnu rámečky zavěšovat i s fotkama.
Je to krásný. A Louimu na postel položím to pracně udělané album.„Jsem připraven, můžeme jít. " s úsměvem je oba začnu vyhánět z bytu.
Už chci být zase s Louim.
Po cestě tramvajemi oba držím za ruku, aby se zase něco nestalo a pak, pak konečně dorazíme k nemocnici.„Já jdu první, pak Oliver a na konec ty s kytkou za zády, jasný?" řeknu a ani se na ně neotočím, a spolu se zdravotní sestrou vběhnu Louisovi do pokoje.
„Loui, Loui!" přitulím se k němu, ale on začne zkoumat můj obličej, a když mě pohladí přes bolavé ouško, tak zakňučím a škubnu sebou.

Oliver:

Musel jsem k tomu Federica dokopat. Hovado. Ani talíř si po sobě nedovede uklidit. Navíc to já chtěl Mikimu pomáhat, ne, aby to dělal Federico. Musel jsem ale uznat, že pro estetické cítění má talent. Vypadalo to hezky a samotnému by mi nevadilo mít to v bytě...
Jen bych tam asi dal Mikovi trochu jiné fotky.
Převlékl jsem se a upravil, abych vypadal alespoň trochu reprezentativně a společně jsme konečně vyrazili za Louisem. Psychicky jsem se připravoval na jeho křik, kterého jsme se samozřejmě i dočkali.
Jeho křik však utichl v okamžení, kdy byl Fed natolik blízko, aby spatřil jeho kousanec. V obličeji mu ale zračil spíš šok a bolest než nějaký stud.
Myslím, že jej ani nenapadlo, že by to mohlo být od něj a to není dobré... Ani trošičku.
Šťouchl jsem do Federica, aby mu dal tu blbou kytku.