Zaslepeni (Nedokončeno)

67.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Udělal jsem nám na pánvi míchaná vajíčka a rozdělil je do čtyř talířů a k tomu ještě rajčata a papriku. Tak, dokonalé.
Já i Miki jsme to hned snědli a pustili si k tomu televizi.
Chvíli po televizních zprávách vešel do obýváku Oliver.
„Proč kolem toho děláte oba takové tajnosti? Nás už to nebaví, viď, Miki?" Skřížím si ruce na prsou.
Už mě vážně štvou.
„A jak to můžou být hormony! Vždyť jsi ho sám viděl! Co se to vlastně stalo?" Mračím se a Mike se mezitím zvedne a dojde Oliverovi pro talíř s vajíčky.

Mike:

Naprosto s Federicem souhlasím. Ale týden, týden si snad kdyžtak zvládnu počkat...
Počkat? Počkat? Všechno? Říct jako všechno, všechno? Konečně už? Ale proč musí tak najednou? Co to může být, když není nemocný? Hormony a kočičí hybrid... Bolesti břicha, ranní nevolnosti, vůně popcornu a teď ta záležitost s Fedem, navíc náladovost... Něco mi uniká...
Přemýšlím a při tom podávám Olimu jeho jídlo.
Ani nevím jak a ocitnu se na jeho klíně.
„Jsem v pohodě, jen jsem se zamyslel..." Špitnu a automaticky se k němu přitulím blíž.

Oliver:

„Já bych vám to řekl hned, ale Louis to odmítá a já už toho mám taky dost," řeknu vážně a prohrábnu si vlasy a spokojeně se s Mikim na klíně pustím do jídla.
„A, Fede? Být tebou, tak pořádně závažím, jak se k tobě Louis vzhledem k tomu, co ti tají, choval." Řeknu rázně a víc se k tomu už nevyjadřuju.

----------------------------------------------------------------

Louis:

„Tam běžel!" vykřiknu a ukážu směrem, kterým se rozeběhl zloděj. Měli jsme s Fedem normální vyřizování, ale připletli jsme se k pouliční krádeži. Automaticky jsem se rozeběhl za ním.
Alespoň teď jsem nemusel myslet na to, co všechno se stalo.
Jsem skutečně těhotný a mám už jen dva dny na to, abych řekl Fedovi pravdu, nebo to Oliver udělá za mě. Nechci ani jedno. Nechci dítě a nechci to Fedovi říct. Opustí mě a co já pak budu dělat?
Zahnu prudce za roh. Fed se mi kdesi ztratil a toho zloděje nikde nevidím. Opřu se o můstek. Opět se mi udělalo trochu zle a v uniformě je mi hrozné horko. Taky bych si dal něco sladkého.
V tom do mě kdosi strčí, já se převážím a přepadnu přes zábradlí. 

Fed:

Přijde mi, že se mi Lou vyhýbá, a tím nemyslím, že se mi právě ztratil v davu, aby chytil pouličního zloděje, místo toho, aby mi řekl, jestli je mu dobře.
Ranní nevolnosti ho sice už přešly, ale stále nemá zdravou barvu, a po tom, co se stalo skoro před týdnem...
„Uvolněte mi cestu lidi! Sdovolením! Běží policie!" Křičím a snažím se co nejjemněji odstrkovat lidi z cesty.
Kde sakra jsou? Nevidím ani jednoho!Toto se opravdu může stát jenom mně!
Náhle si všimnu toho týpka, co ukradl staré dámě kabelku, jak běží k řece.
Ten mi neuteče!
Podaří se mi ho chytnout u mostku, přelízal zrovna zábradlí a v ruce držel Louisovu tašku s úředními materiály, které jsme měli původně vyzvednout na radnici a donést na stanici.
Jestli Louisovi něco udělal!
Ovládne mě obrovská vlna zlosti, ruka mi cuká ke služební zbrani, ale místo toho jej strhnu s řevem k zemi!Nasazuju mu želízka a on se směje.
„Kde je můj kolega?!"
„Ta čičina? Ta se koupe támhle dole?"
Jaká čičina?
Nemám čas moc uvažovat, přivážu zloděje k zábradlí a podívám se do rozvodněné řeky.
Strach mě celého ochromí, když si v záplavě nahromaděných větví všimnu saka od Louisovy uniformy.
„Louisi!" Křiknu a přeskočím rychle zábradlí.
Rozvodněná řeka je už naštěstí klidná, narozdíl od minulých třech dní, ale hladina stoupla na tolik, že jí mám kousek nad pas, ale je pěkně ledová.
„Louisi!"