Zaslepeni (Nedokončeno)

7.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

Pozvedl jsem ruce v obranném gestu. „Dobře, dobře a ano, zůstanu a tykej mi. Už jsem ti to řekl, " napomenul jsem jej a sedl jsem si k němu na postel.
„Nechceš si něco zahrát? Nebo bychom mohli zkusit trénovat, chceš? Nebo chceš uvařit Louisovi večeři a tomu Federicovi?" nabídl jsem mu mnoho možností, ale všechny zahrnovali mě, tak snad v tom nebude moc velký problém. 

Mike:

"Můžeme všechno!" vykřiknu nadšeně. Nikdy jsem si nemohl hrát s někým cizím, no, prostě s kýmkoliv kdo nebyl Lou nebo Fed.
A teď tu navíc Lou není, takže se nemůže kvůli ničemu čertit.
"Co budeme dělat jako první?" začnu šťastně skákat na posteli.

Oliver:

„To je na tobě, "zubil jsem se a upřímně jsem se radoval z jeho reakce. Byl nadšený a ještě více rozkošný.
„Tak co si zahrát...." poklepal jsem si na bradu a čekal jsem, než sám něco nadšeně nenavrhne. Rozhodně byl jako malé a hravé kotě.
„Prohrál jsi, "vítězně jsem shrábl karty. „Chceš ještě hrát?" laškovně jsem pozvedl obočí. 

Mike:

Oliver mě naučil jakousi karetní hru, ale ta mi moc nejde. Už po třinácté mě porazil.
"Už mě to nebaví." zabručím a rozházím karty všude okolo.
"Teď si zahrajeme znovu tu moji hru."

Oliver:

„Až uklidíš ty karty, tak klidně, " přísně se na něj zadívám. Nehodlám ustoupit, něco chce, tak pro to musí něco udělat. Rozházet karty... Zasloužil by na zadek, ale na to je čas.„Tak co? Uklidíš je? Co by na to řekl Louis, že tady děláš binec, hmm?" naklonil jsem hlavu na stranu. Celou dobu, kdy jsem mluvil, tak jsem se usmíval a znělo to přátelsky, ale byl to rozkaz.
„A stejně tě v té další hře porazím," uculil jsem se. Není zvyklý prohrávat, je docela rozmazlený. 

Mike:

"Neporazíš," vypláznu na něj jazyk, "a za koho mě máš? Samozřejmě, že ty karty uklidím, jen mám na to svou techniku, kterou ti ale neukážu." Je to totiž jedna z mých oblíbených her, ale Lou mi ji zakazuje, teda prvně se smál, ale po tom, co jsem si takhle zlomil ruku, tak se mu ta hra nelíbí. Navíc Oliver by na mě určitě žaloval.
"Počkej na mě v obyváku, do půl hodiny přijdu." oznamím mu a pak ho začnu tlačit ze svého pokoje.

Oliver:

„Tak techniku," zasměju se a prohrábnu si vlasy.
„No jak myslíš, budu čekat.... Počkej! Půl hodiny?" To už ale zabouchl dveře a já stihl ucuknout jen natolik, abych nepřišel o prsty.
„Jestli se ti něco stane?! " zavolal jsem a sedl jsem si do křesla. Byl jsem jako na jehlách, protože jsem netušil, co chce dělat.
„Miku? " zaklepal jsem na dveře, ale to on náhle otevřel dveře a já jen vyjekl.
„Cos proboha dělal?" začnu se smát nad jeho výrazem.

Mike:

Když už byl pryč, mohl jsem si v klidu vylézt na skříň s oblečením, přikrčit se, vybrat si svou kartovou oběť a pak na ni skočit.
Takhle jsem posbíral skoro všechny karty. Dvě zbyly, jedna na posteli a druhá na zemi kousek od mého číhacího místa.
"Jsi na řadě," oznámím kartě na posteli, nachystám se a skočím.
Co jsem ale nečekal, bylo to, že ta postel až tak péruje... protože jsem se od ní odrazil a spadl do místa mezi onou skříní a pracovním stolem.
A co zrovna na tomto místě skladuju? Všechny možné barvy. Tempery, obličejové barvy, vodovky, pastelky, voskovky, fixy, no a pár barev na stěny, jak jsme s Louim před týdnem malovali obyvák...
Naštěstí se zrovna ty barvy nevylily, ale i tak jsem byl od temper, cítil jsem to...
Náhle někdo zaklepe a já sebou trhnu. To jsem neměl dělat, protože mi na hlavu ze stolu spadle otevřená plechovka s fialovou barvou.
Moje ouško! Spadlo mi to na ouško!
Po chvilce se od tama vyhrabu a se staženýma ušima a ocáskem dojdu otevřít dveře.
"Já, já spadl..." zamňoukám smutně a začnu bolestivě prskat, když se chce dotknout mé fialové hlavy. Asi mi chtěl jen odhrnout barvou slepené vlasy z očí, ale teď se na mě zkoumavě dívá.