Dva hybridí bratři, každý úplně jiný, jak zvládají svůj život plný nástrah?
Mají komu věřit? A pokud ano, opravdu jim věří? Najdou každý svou lásku nebo se o ni sami připraví?
Pro jednoho je život pohádka a druhý vidí všude jen nebezpečí, jak jen s...
Už se ani nedovedu udělat. Prostě to nejde, ale mé tělo je i tak stále vzrušené. Mike mě začne ošetřovat a já bych se nejradši propadl hanbou. Kéž by mě tak nikdy neviděl. Nakonec mi na čelo přiloží studený obklad. Trošku to pomohlo, ale i tak to nadále bolelo. „Proč tu není Federic?" dovolil jsem svému sentimentálnímu a zblblému já opět vyjít napovrch. Už jsem prostě neměl dost sil. „Řekl jsi, že tu bude," dál jsem tiše vzlykal a nechal jsem se jím hladit. Oči se mi samy od sebe nakonec zavřely a já se probudil, až když jsem slyšel Mikův celkem naštvaný hlas. K tomu jsem ucítil cizí vůni. Sice ne tak úplně cizí ale i tak. Patřila naší sousedce a sousedovi. Oba dva byli hybridi a byli to dost... Byli divní. Nechtěl jsem, aby se s Mikem bavili. Nemohl jsem tam ale jen tak jít. To nešlo.
Mike:
Snažím se ho uspat, tak ho všude možně hladím a drbu. "Klid, jen ti šel s panem doktorem pro nějaké léky, aby se ti udělalo líp." líbnu ho na čelo a spokojeně zavrním, když už konečně usne. Ve spánku se ke mně přitulí a já se snažím ignorovat jeho erekci. Kolem desáté se ozve zvonek, myslel jsem, že je to Oliver nebo Fed, takže jsem Louise zase zamčel a teprve pak šel otevřít. K mému překvapení stála za dveřmi dvojce hybridních slonů. Louis je nemá rád. "Mohlo bys nám kotě vysvětlit, co se to tu od včerejška děje? Smrdí to tu jako kočičinec." mračí se na mě. "Já se omlouvám, ale přišlo to na nás, chápete?!" zaprskám. "Takže období, jo? A takhle silné? Tak to to brzy dostaneš i ty! Když to přišlo na oba rodiče zároveň." zlomyslně se usměje sloní manželka. "Jak to myslíte?" mňouknu vyděšeně. "Tak, že my se budeme muset odstěhovat, jinak umřeme na váš smrad." "Věděli jste do čeho jdete, když jste se přestěhovali ke kočkám!" rozprskám se na celou chodbu. Rodiče, smrdět, já už brzy? Už mě tak štvou. Nejraději bych po nich skočil, ale zarazím se kvůli žalostným zvukům z našeho bytu. "Doufám, že to ve zdraví přežijete." řeknou mi ještě předtím než odejdou.
Louis:
Začal jsem zoufale škrábat a bouchat na dveře. „Miki! " zakňučel jsem. „Co se tam děje? To jsou zase ti pitomí sloni? Řekni jim, že pořád nezaplatili za toho instalatéra! Ucpali celý záchod!" naštvaně jsem zase bouchl do dveří, ale mé další skutky opět ovlivnily hormony a já se opět schoulil do klubíčka. K tomu se rozezvonil telefon a já spatřil Federicovo jméno. Ruce se mi rozechvěly. Fed. Fedův hlas. Než jsem se stihl zarazit, tak jsem telefon zvedl. „A-ano? " zakňučel jsem do telefonu. Má ruka se pomalu začala šinout k mému rozkroku. Jen jsem jej poslouchal. Ret jsem drtil mezi zuby a uspokojoval jsem se. Jsem zvrácené hovado, jsem odporný, nadával jsem si v duchu, ale i tak jsem nepřestával.
