Zaslepeni (Nedokončeno)

36.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Takže já s Louisem bych počal děti, jazyk se ti už plete, ty blbečku," rozesměju se a to předešlé ani nekomentuju.
„Jdeme spát," zamrmlu a pevně jej obejmu.
„Ne, že budeš mít ráno stojáka, to bych tě nakopal do koulí," zamručím a po chvilce usnu.

Louis:

„Miki?" zamumlám zmateně, když mě probudí třas druhého těla.
„Miki!" vyděšeně se posadím, ale on nereaguje. Ani ale není vzrušený. Nechápu, co se to děje. Tohle je špatně, takhle období nemá probíhat. Pohled mi sklouzne na nádobu, nebo spíš na místo, kde ta nádoba měla být. Oči se mi rozšíří děsem. Okamžitě vezmu do ruky telefon a vytočím záchranku.
„Ne, ne, ne, ne... " nemám tušení, jak dlouho jsem spal a kolik si vůbec vzal prášků. Jen jeden navíc dovede hybrida dostat na záchod s křečemi.

Fed:

Společně s Oliverem nakonec usnu, ale po osmi hodinách jsem zas vzhůru, protože mi začne vyzvánět telefon. Volá Louis, co asi chce?
„Ano, zlato?... Cože?... I s Oliverem dorazíme, jak nejdříve to půjde... Neboj se, bude to dobrý, za chvilku budu u tebe... " rozloučím se s ním a začnu budit Olivera.
„Vstávej! Musíme do nemocnice! Mike se předávkoval těma uklidňujícíma práškama. V nemocnici má prý službu zase William nebo jak se ten blbec jmenuje a Louis mu odmítá dát Mika do péče." třesu s ním za ramena a jsem už úplně střízlivý.

Mike si vzal léky ještě jednou, když potřeboval na záchod a potom usnul, teda myslel si to, ve skutečnosti upadl do hlubokého bezvědomí. Jeho tělesná teplota až příliš rychle klesá.

Louis:

„Ale bude v pořádku?" zoufám si, když sleduju, jak Mikiho napojují na hadičky. Vypumpovali mu žaludek a teplotu stabilizovali. Teď jsem mohl jen sedět u jeho postele a snažit se nebrečet, i když to bylo vlastně k ničemu.
„Bude," přitakal William.
„Neozval jste se ohledně toho našeho setkání," připomněl mi po chvilce a já odvrátil tvář.
„Mám přítele."
„Takže jste mě obelstil? Jak kruté," zamručel a já se na něj raději ani nepodíval. Stejně mě zajímal jen Miki.

Oliver:

„A jak se to mohlo stát!" sedíme v autě a jedeme do nemocnice.
Všechno je to na hovno a je to i má vina. Kdyby Miki zůstal rovnou u nich v bytě... Ale zase. To s prášky mohl udělat kdykoli.
Zaparkuju auto a spolu s Federicem vyběhneme z auta rovnou do budovy, kde nás ale zdrží na recepci a dokud si pro nás Louis nepřijde, tak tam prý nemůžeme. Nejsme prý rodina. 

Fed:

Nedokážu pochopit, co to za pitomost to malé kotě zase udělalo, takhle Louise trápit...
Když nás na recepci nechtějí pustit za těma dvěma, tak mám chuť vytáhnout odznak spolu s větou, že já můžu všechno.
Ale místo toho vytočím Louiho číslo.
„Zlato... Jsme tady...Já a Oliver... Jsme na recepci, nechtějí nás za vámi pustit, protože ještě nejsme rodina... Musel by sis pro nás přijít... A jak je na tom Miki?... Tak vidíš, bude to dobrý, uvidíš... Počkáme tu na tebe... Ano, pa..." ukončí hovor a já se obrátím k Oliverovi, který si viditelně oddechl při zprávě, že je Mike stabilizovaný.

Louis:

Bez vysvětlení jsem Williama obešel a rovnou jsem došel pro ty dva. Celou dobu jsem se snažil být silný, ale když jsem viděl Feda, tak jsem se mu zhroutil s pláčem do náruče.
„Je to moje chyba," vzlykl jsem a nechal jsem se konejšit a hladit.
„Co když nebude v pohodě? Bude v pohodě?" otočil jsem se na Olivera. Teď jsem se na něj prostě nemohl zlobit.