Zaslepeni (Nedokončeno)

73.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:
„Určitě se vrátili, vždyť není, kam by jinak šli. Jinak jsem ti chtěl povědět o svém krásném snu, ale když jej očividně slyšet nechceš, tak si posluš." Odseknu uraženě, pustím ho a otočím se k němu zády.
„Co je špatného na tom chtít se starat nebo se strachovat o svého těhotného přítele?!" Zabručím do polštáře a očima vraždím budík.

Louis:
„Mohlo se jim něco stát, cokoli se jim mohlo stát," zamumlal jsem, a když mě pustil, tak jsem si prohrábl vlasy.
„A o tvém snu, ve kterém si mumleš jméno cizí ženské, vážně slyšet nechci," odfrknu si.
„Nepotřebuju, aby ses o mě staral. Nechci, aby ses ke mně choval nějak jinak, než ses choval doteď."

Fed:
„Cizí ženská? Co? Zdálo se mi o tom, že se nám narodila dcera, Bella, byla normální člověk, ne hybrid, byl jsi šťastný..." Vyhrknu otočím se k němu zpátky.
„Každý se chce starat o svou polovičku, tak jak ty máš snahu starat se o mě a chránit mě. Copak nemůžu dělat to stejné?"

Louis:
Zmlknu a sklopím pohled na své břicho. Bella. Pořád je to hrozné jméno.
„Aha," zamumlu.
„Ale ne takhle. Staral jsem se o tebe pořád, ty o mě taky, ale já nechci, nechci, aby sis myslel, že nic nezvládnu. Já nejsem neschopný. Můžu tě nosit, když omdlíš, můžu pořád všechno."

Fed:
„Ale já to beru tak, jako když mě postřelili, pamatuješ? Tehdy jsi byl jako šílený, krmil jsi mě ještě dva týdny potom, co mě práceschopnili.
Zakazoval jsi mi všechno, od pití po mytí, i když jsem už byl podle doktora v pohodě. Teď je to stejné, jen v jiné časové posloupnosti. Smiř se s tím, čím víc se ti bude zakulacovat bříško, tím víc mě budeš mít za zadkem." Založím si ruce na hrudi a výhružně se na něj podívám.
Vždyť on by se na mě zlobil, i kdybych mu donesl snídani do postele nebo mu pomohl s nějakou z domácích prací. Jemu se nejde zavděčit.

Louis:
Mlčky na něj hledím.
„Přeháníš a neříkej, že ti to tak moc vadilo." Odvrátil jsem tvář.
„A bylo to něco jiného. Bylo to vážné, mně tohle neomezuje."
Vidím mu na očích, že se zlobí, ale já už nemám, co víc bych mu měl říct.
„Řekni, nesnášíš to, že? Protivím se ti, vidím to na tobě." Chabě se usměju, ale už nic neřeknu.

Fed:
„Štveš mě, to je vše, člověk pak neví, jak ti má udělat radost, když většinu věcí bereš takto." Nafouknu tváře, jsou to jen hormony, jsou to jen hormony...
„Já jen v těchto případech nevím, jak se mám chovat, nechci se s tebou kvůli tomu pořád hádat Lou. Jak ti mám jinak dokazovat svou lásku, když mi nedovolíš ti pomáhat, opečovávat tě, starat se o tebe?" Zvlášť teď, kdy je sex tabu...

Louis:
„Nesnáším to. Nikdo to nikdy nedělal, je to divné, nepotřebné, nezvyklé. Já na tohle nejsem zvyklý, Federico a ani si nechci zvykat. Vždyť kafe si můžeme udělat i tak. Nechci se cukrovat, nechci dělat tyhle, tyhle věci. Já takový prostě nejsem, Fede. Nedokážu být... " Zavrtěl jsem hlavou.
„Jsem rád za tvou starost, ale nechci, aby jsi mi pořád stál za zadkem." Vždyť musí vědět, jaký jsem. Ví, jaký jsem, tak proč to po mně chce?

Fed:
Nesnáší...
„Já jen chci, abys nepochyboval o mých citech k tobě. A nevím, jak jinak tě o nich ujistit."
On takový sice není, ale já ano. Už mi snad ani nedochází, co můžu a co ne, abych náhodou nedělal něco, co nesnáší...
Takže co nesnáší? Spaní se mnou v objetí v posteli? Pomoct při úklidu? Když mu něco připravím k jídlu? Když projevím strach o něj nebo jeho zdraví?
Ale vždyť něco takového ve vztahu normální je. Lou je Lou, ale i on potřebuje cítit, že jej má někdo rád. To potřebují všichni...
„Tak já se teda stáhnu a budu se starat jen sám o sebe."
Jsem asi nějaký přecitlivělí, ale předpokládám, že za to může včerejšek. Přeci jen...
Třeba přede mnou ještě skrývá něco, jako že si myslel, že mě miluje, ale teď zjišťuje, že něco jako vztah se mnou mu vlastně nevyhovuje, protože jej svazuju a nedávám mu prostor, takže teď vlastně všeho lituje, ale neví, jak to vzít zpátky...