Zaslepeni (Nedokončeno)

31.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Co jsme nemohli dělat v uličce, to zvládneme u Louise v pokoji.
Svlékáme se a při tom se nepřestáváme líbat, je to všechno tak intenzivní a rychlé.
Netrvá dlouho a oba dva jsme nazí a nadrženě se na sebe tiskneme.
„Louisi, kdepak máš tu svou krabici, určitě v ní je ta kouzelná malá lahvička, bez které by tě to mohlo bolet kotě. " podívám se na něj potom, co se vynadívám na jeho chvějící se dírku, nechci, aby ho to bolelo, se mnou to nesmí nikdy nikoho bolet.

Mike:

Nechci od nás z bytu, ale Oliver má pravdu, měli bychom nechat těm dvěma trošku soukromí. A taky nemám sílu na jakýkoli vzdor. Jen se snažím zůstat u Olivera v náručí.
On zatím zavolal taxíka a teď prý míříme směr jeho dům.
Cestu vůbec nevnímám, jen se křečovitě držím Oliho a snažím se nemyslet na ten chlad všude okolo a na tu bolest.

Louis:

„Já ji vyhodil," špitnu a snažím se na něj moc nezírat. Chtěl bych mu ukázat, že jsem opravdový kocour, ale stále na to nemám dost odvahy. Jsem celý rudý a i plně vzrušený.
„Ale Miki ji donesl zpátky, jak jinak by se k tomu dostal," zamumlu přiškrceným hlasem a lehnu si na záda.
„Použí sliny, mně to nevadí," pobídnu jej a víc od sebe roztáhnu nohy, což mě stojí opět dost sil, jelikož mi je trapně a přijdu si jako nějaká levná courá.
Nejhorší je, že i chci, aby mě tak ošukal. Nejdřív jemně a pak tvrdě. Jsem až moc zvrácený.
„No tak, Fede, už nechci čekat. Trocha bolesti mi neublíží," snažím se jej nějak přesvědčit, aby začal konečně něco dělat.

Oliver:

Své auto jsem tam nechal, nechtěl jsem nechávat Mikiho bez mé přítomnosti.
Taxík naštěstí dorazil rychle a i nás celkem rychle dovezl ke mně domů, kde jsem Mikimu okamžitě podal léky a uložil jsem jej do pokoje s postelí s nebesy, velkým stolem a skříní a hlavně s huňatým kobercem.
Lehl jsem si k němu a svlékl jsem si košili, aby mu bylo ještě větší teplo. Prášky začaly taky zabírat.
„Mám ti vyprávět pohádku, aby se ti lépe spalo?" zeptám se usínajícího Mika.

Fed:

Vyhodil? Kvůli mně? Ach, jo...
„Tak si ji pak od Mikiho vezmeme zpátky. " mrknu na něj a následně chvilku přemýšlíme, jak to udělat. „Řekni ááá..." široce se na něj usměju a strčím mu své prsty do pusy. „Pořádně je nasliň." sdělím mu a on mi je začne úchylně oblizovat, že už se to snad nedá vydržet.
„No, dost, to, to už stačí." vyhrknu nadrženě a rychlím pohybem do Louise zasunu jeden prst.
S potěšením zjistím, že je tak uvolněný, že ho můžu začít roztahovat třema prstama naráz.

Mike:

Ani nevím jak a jsem v nějaké posteli, zabalený v peřině a tulím se k Oliverovi.
Pořád je mi zima, ale bolest hlavy pomalu odeznívá a mně se chce strašně spát.
„Ano, prosím." špitnu a uvelebím se mu na odhaleném hrudníku. Zavřu oči a tiše poslouchám.

Louis:

„Ne, řekl jsi, že, že je to... Nechci to," zamumlal jsem zničeně a zajel jsem mu prsty do vlasů. Prsty, co mi strčil do pusy, důkladně olizuju a ani nad tím moc nepřemýšlím.
Ani moc dlouho nečekal a už jsem v sobě mohl cítit rovnou tři prsty. Zoufale jsem zakňučel. Tři prsty, byly zhruba stejná velikost, na jakou jsem byl celkem zvyklý, navíc pomohlo, že jsem byl stále mírně roztažený ze svého období, ale hlavní úděl na tom měl asi fakt, že jsem Fedovi věřil. Věděl jsem, že by mi nikdy neublížil. Nikdy.
Otřel se o můj svazek nervů a já táhle zamňoukal.
Vyděšeně jsem si přitiskl ruku k ústům, ze které se už linuly jen spokojené lidské steny.
Než stačil Fed něco říct, tak jsem jej políbil.
„Víš, že jsem s tebou dneska spát nechtěl? " zafuněl jsem mu do tváře a sám se proti jeho prstům začal vybízet.