Zaslepeni (Nedokončeno)

11.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Do hajzlu," ulevil jsem si. Tohle bylo zlé. Očividně měl horečku. Celý průběh období byl špatný.
„No tak, Louisi." Snažil jsem se k němu přiblížit, ale on Mika i mě zasypával cizími jmény i nadávkami.
„Má halucinace." Poznamenal jsem a bez problémů jsem jej zvládl zpacifikovat. Byl zesláblý a dezorientovaný.
„Podej mi tašku, " poručil a po té, když už měl v ruce injekci, jsem mu vstříkl sedativum do krve a až poté jsem mu podal léky.
„Musí pod ledovou sprchu, zabavíš Federica?" otočil jsem se na Mika a s námahou jsem zvedl Louise do náruče.
„Tajíte to, ne? " ujistil jsem se.
„Měl jsi mi zavolat dřív, ty sám jsi na tom strašně a koukej na něj. Je celý dokousaný a poškrábaný." Pohladil jsem Mika konejšivě po hlavě.
„Jsi ale statečný a moc starostlivý. Moc ses snažil, jsi šikovný, " ubezpečil jsem jej. 

Mike:

Halucinace... ale čeho halucinace? Sleduju, jak se Lou uklidňuje, a jsem za to rád. Je tu náhle takové ticho.
A Oliver, jsem rád, že tu je, ale tím, že mi prvně vynadá a pak mě pochválí za stejnou věc, to mi moc náladu nezlepší.
Jdu do kuchyně za Fedem, kde si jen tak sednu na zem a koukám na to, jak uklízí můj nepořádek. Jsem tak neschopný.
Sedím tam tiše, téměř bez hnutí a Federico si mě ještě nevšiml.
"Lou by si zasloužil lepšího brášku, co?" mňouknu smutně, ouška mám přilepená k hlavě a ocásek obmotaný kolem pasu.

Louis:

Zmateně otevřu oči a zapištím jako malá holka. Kdo by taky nepištěl, kdyby se probral a nějaký člověk by mu zkoumal konečník. Šokovaně jsem na něj koukal. On si sundal rukavici a povzdechl si. Začal vyjmenovávat, co všechno se mi stalo. Taky začal s tím, že Mikovi brzo asi začne jeho období. Nevěřil jsem mu, nechtěl jsem, ale bylo to rozumné a logické.
S jeho pomocí jsem vstal, obmotal mi ručník kolem boků a začal mi opět pomáhat do mé ložnice. Nohy se mi klepaly a současně jsem zase začínal bláznit kvůli Federicovi. Tentokrát jsem se ale dovedl ovládnout, nebo jsem byl prostě až moc unavený. Jakmile jsem totiž spadl do postele, tak jsem usnul. Nešlo vydržet vzhůru. 

Fed:

Sbírám po kuchyni nádobí a všechno je strkám do myčky. Zrovna, když mám hlavu v myčce a dávám tam tabletu, někdo na mě promluví.
Lekl jsem se tak, že jsem se hlavou praštil o "strop" myčky.
Mnu si hlavu a zmateně se otočím na uplakaného Mikeho. Teď je má šance...
"Ale co to povídáš? Vždyť jsi udělal všechno, co jsi mohl." přidřepnu si k němu a pohladím ho po hlavě.
"A tady takové nehody se stávají a z toho se poučíš. Přece narozdíl od minule tu nic nehořelo." usměju se na něj a on mě obejme kolem krku. No, asi se nebudu zmiňovat, že se tu mohli oba udusit nebo bouchnot...
Bytem se ozve nějaké pištění, až sebou trhnu.
Mike se ke mně víc natiskne, záboří mi hlavu do ramena, ocásek mi obmotá kolem ruky a nehty na rukou mi zatne do zad.
"Co to bylo za zvuk?" zeptám se, ale odpověď je jasná. Louis.
Chci se zvednout, a jít se tam podívat, ale Mike mi to nedovolí. Kousne mě do klíční kosti, až bolestivě vyjeknu.
"Mike, kocourku... Všechno je v pohodě. Už bude jen dobře." sednu si s ním do obyváku na gauč a snažím se ho konejšit, ale on pořád pláče a pořád je do mě bolestivě zakouslý.

Oliver:

Louise jsem úspěšně přemístil do ložnice, kde jsem mu zkontroloval všechny životní funkce a znovu jsem se ubezpečil, že bude v pořádku. Chce to ale, aby bral léky a současně, aby nebyl vystaven stresu. Otevřel jsem alespoň okno, aby sem proudil čerstvý vzduch a zavřel jsem za sebou dveře.
To co jsem ale o chvilku později uviděl, mě nepotěšilo.
„Miki? " přitáhl jsem si jej k sobě. „Louis už bude v pořádku. Srazil jsem mu horečku a halucinace už taky mít nebude. Jen si ublížil tam... Víš kde. A taky musíme projednat. Blíží se tvé období, zlatíčko. Víš, co a jak? Poprvé to nebývá tak zlé, ale bude trvat než si na to zvykneš." Houpal jsem jej na klíně a Federica jsem si nevšímal. 

Mike:

Tulil jsem se k Federicovi, jsem z toho všeho celý zoufalý. Koušu ho, ale nemůžu se donutit přestat.
V jednu chvíli je toho na něj moc, jakže mě trošku štípne do ouška, které mě bolí už od včerejška, a já konečně povolím stisk svých zubů a jen se mu tulím k pokousanému místu.
"Promiň," špitnu a zadívám se na nově příchozího Olivera.
Teď si mě k sobě na klín vzal on a já nijak neprotestoval, teda neprotestoval jsem do chvíle, kdy začal mluvit o MÉM období. Jen tak, jakoby to nic nebylo, jakoby to bylo něco naprosto normálního, něco, čeho bych se neměl bát...
Každý měsíc při tom pozoruju Louise, vidím, jak trpí a ještě k tomu to, jak moc to má teď. Mám strach.
"Já nechci, nechci, nechci!!!" vyškubnu se mu z náruče a uteču do svého pokoje, kde se zamknu.
Nechci to, nedostanu to, nechci se o tom bavit, zvlášť né před Fedem a s někým koho znám tak dva dny.
Chci, aby byl Lou v pohodě aby mě objal a řekl, že vše bude v pořádku že tu bude se mnou že se nemám čeho bát.

Fed:

"Tak to se ti fakt povedlo, schválně se nechám pokousat, vydžím to a ty mi ho pak vezmeš, vystrašíš a on pak uteče. Skvěle, kdybys teď nepřišel, měl jsem to pod kontrolou." vyjedu po něm a mnu si rameno nad kousnutím.
"No, prostě brečel, zakousl se mi sem a nechtěl se pustit." vysvětlím, když po mně hodí nechápavý pohled.

Oliver:

„Musí vědět, co ho čeká, " odseknu nakvašeně. Myslel jsem to dobře.
„A je tvoje věc, že ze sebe necháš dělat kousací hračku," prsknu a rozejdu se za Mikem do pokoje.
Zaklepu a zkusím kliku, když zjistím, že je zamknuto, tak si sednu před dveře a začnu svůj molog.
„Omlouvám se, jen nechci, aby tě to překvapilo. Teď mluvím jako tvůj doktor, kterému jde o tvé blaho. Louis to možná špatně snáší, ale je silný. Teď se budeme bavit o něm. Musím mu podávat leky a sedativa, rozumíš, " usmívám se a všechno mu vysvětluju. Zábaly, léky.
„Tímhle si projde každý starší hybridní, kočičí sourozenec nebo rodič," domluvím a promnu si spánky. Už jsem taky unavený. Louis mě stihl párkrát kousnout a taky mě poprskal.
„Miku, jako lékař vím, co se může stát, když to nebudeš čekat. Mohu ti předepsat léky. Pojistit, aby to neproběhlo tak špatně, jako to probíhá u Louise." Je mi jedno, že to nechce slyšet. Tohle je důležitá věc a on to musí pochopit.

Mike:

Strčil jsem si sluchátka do uší a začal projíždět internet. Nechci Olivera poslouchat, tak prostě nebudu.
Pustím si do sluchátek hudbu a spustím si svou oblíbenou mobilní hru. Klikám tam na různá zmutovaná stádia krav a dostávám další krávy a další peníze.
Náhle na mě vyskočí nějaká reklama, reklama na hybridí seznamu! To vypadá zajímavě...
Třeba si tam najdu nějaké kamarády, napadne mě a já si tu aplikaci rychle stáhnu.
Vytvořím si profil a vložím tam nějakou svou starší fotku. Jsem Mikitty17, mám tam napsaný, že je mi 17 že jsem kluk a že hledám kamarády. Taky tam napíšu, že se rád mazlím, poslouchám hudbu, koukám na filmy a hraju si. Taky tam měli kolonku jaký hybrid jsem, takže jsem napsal koucor. Pak jsem klikl na tlačítko uložit.
A už se mi ukázaly další profily. Tolik hybridů, lišky, kočky, kocouři, psy, králíčci, zajíci, sloni, pracátka, křečci, hadi, ptáci a mnoho ale opravdu mnoho dalších.
Fascinovaně si prohlížím jeden profil za druhým, když mi mobil zabrní, že mi někdo poslal žádost.

›Co tady dělá takový roztomilý kocourek? : )‹

Jsem roztomilý, jupí! Rozkliknu si profil toho cizince. Dvaceti šesti letý hybrid bílého tygra.
Kliknu na tlačítko přijmout.

›Hledá kamarády a ty tygře?‹
odepíšu mu a hned mi přijde další žádost.

Oliver:

To, že mě vlastně vůbec neposlouchá mi došlo, když jsem zaslechl potěšené hihňání. Naštvalo mě to. Já se snažím a on se chová takhle? Vůbec si neuvědomuje, co všechno se může stát. Louis jednoduše ve výchově zklamal, byl až moc opatrný a co z toho vniklo? Naštvaně jsem se rozešel zpět za Federicem, ale toho jsem nikde neviděl, tedy až do chvíle, než jsem spatřil, jak stojí u Louisových dveří.
„Mike mě ignoruje, " syknu naštvaně a tak upoutám jeho pozornost.
„A Louis spí, takže tam za ním nechoď."
Než jsem stačil říct něco dalšího, tak se ozval domovní zvonek. Promnul jsem si opětovně spánky a vydal jsem se ke dveřím.
Stála tam jakási starší žena, očividně hybridka s koláčem. Měla hadí oči a na rukou sem tam kousek té hadí kůže. Jazyk, jak jsem si všiml, měla taky rozeklaný a černé vlasy měla stáhnuté do drdolu. Vypada přísně.„Kdo jste a kde jsou moje zlatíčka? " zasyčela na mě rozezleně, ale následně zavětřila a odstrčila mě stranou.