Zaslepeni (Nedokončeno)

26.

Dnes je 100. výročí republiky. Jak všichni víme, tak před sto lety (28.10.1918) vznikla Československá republika, za kterou se zasloužil T.G. Masaryk, vojáci, legionáři, kteří za nás bojivali ve válce a mnoho dalších. Vzdejme jim úctu a děkujeme, že nám pomohli dostat se až do tohoto věku.
Jděte se podívat na některé z mnoha akcí, které se k tomuto výročí konají po celé republice, nebo si alespoň zapněte televizi. Bude a je tam spousta přímých přenosů z těchto akcí nebo zajímavé dokumenty o dni 28.10. 1918, o prvním prezidentovi T.M.G. a mnoho dalšího.
Dnešek je významný den, tak ho řádně oslavme!

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

„Před jinýma?" zemumlám, ale dojdu se teda obléknout. Vezmu si obyčejné tričko a tepláky.
„Rande?" zeptám se, když se vrátím a opět celý zrudnu.
„Kam bys chtěl jít ty? Rád přece chodíš do toho jednoho klubu, ne? " sklopil jsem pohled k zemi a následně jsem se usmál od ucha k uchu. Tak přeci jen...

Oliver:

„Zlatíčko, takhle si ale ubližuješ zase. Nikdy jsi neměl takovýto problém?" to by bylo dost nepravděpodobné. Navíc byl zvědavý a strčil do sebe obrovský vibrátor. Trdlo nadržené.
„Louis chtěl, ať ti pomůžu, dovolíš mi to? Nemusím se tě ani dotýkat, jen ti budu říkat, co máš udělat, aby alespoň jedno přestalo bolet."
Jde vidět, že mu stojí a pak je tu ta věc, že mě bude poslouchat.
„Pak ulevím zadečku, ano? Věř mi."

Fed:

"Ano, rande." zasměju se a zamyslím se.
"Ale já zas vím, že ty na taková místa nechodíš rád." zvednu mu bradu, aby se na mě díval.
"Co se jít někam projít? To ty rád, ne?" doufám, že se tentokrát nic nepokazí. Nerad bych ho znovu zklamal.

Mike:

"Co mám teda dělat?" ono to bolí, oboje bolí. Stáhne ze mě peřinu a začne mi rukou ve vzduchu ukazovat, co mám dělat.

Louis:

Má jediné štěstí, že jsem si sedl, jinak by mi bradu zvedl těžko.
„Půjdeme do klubu a pak se projdeme," rozhodl jsem a zůstal jsem na něj koukat. Cítil jsem, že zase rudnu, ale nedovolil jsem si odvrátit zrak nebo jakkoli jinak přerušit tento kontakt. Nakonec jsem to ale nevydržel.
„Rád chytáš lidi za bradu?" postavil jsem se. Nebude to se mnou mít jen tak, na to ať zapomene. Využil jsem své výšky a tentokrát jsem mu vzal mezi prsty bradu já a laškovně jsem se usmál.

Oliver:

„Rozumíš? Jen... Kde je ta Louisova krabice?" Ukázal mi ji a já tam našel lubrikant, který jsem mu vymáčkl do ruky. „Aby to nedřelo a bylo to jen a jen příjemné," vysvětlil jsem.
„Tak... Do toho a tak zavři oči, když se stydíš. Musím kontrolovat, aby sis neublížil, " uculil jsem se a pohladil jej po ocásku.

Fed:

"Dobře, jak si přeješ." usměju se a nechám si zvednout bradu.
"Jen když chci, aby se na mě dotyčný díval a bral mě vážně." oznámím mu a mám nutkání zdolat těch pár centimetrů, které jsou mezi námi a políbit ho.
"Ehm...takže večer, třeba v pět? Vyzvednu tě tu, domluveno?" odtáhnu se od něj dál a snažím se vzpamatovat.
Nesmíš se chovat jak blbec, blbče!
"Chceš zatím pomoc s přípravou oběda, nebo mě odtud vyhodíš s tím, že se uvidíme večer?" pozvednu obočí a pořádně se napiju, abych se dostal zpět do své kůže.