Zaslepeni (Nedokončeno)

53.

Šťastný Nový rok.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Usínal jsem a zase jsem se probouzel. Když jsem byl opět vzhůru, tak jsem to nevydržel a musel jsem vstát.
Klid noci narušoval jen podivný zvuk z koupelny, tak jsem se tam raději vydal.
„Proboha, Miki!" vykřikl jsem a okamžitě jsem jej vytáhl z vany.
„Ouško," vyděšeně jej k sobě tisknu.
„Moc se ti omlouvám, hrozně moc." Celý se třásl a plakal.
Proč tam lezl sám! Tohle jsem po něm přece nikdy nechtěl, nikdy.
Zabalím jej do ručníku a nepouštím jej ze své blízkosti.
„Omlouvám se, já už na tebe nikdy nebudu zvyšovat hlas. Doopravdy ne. Nechtěl jsem na tebe být zlý," mumlám a zoufale mu koukám do očí.

Oliver spí.

Fed spí.

Mike:

Celý se třesu a začnu napouštět vodu do vany.
Trhavými pohyby se svléknu, potom tak patnáct minut stojím nad vanou s teplou vodou, než se odvážím vlézt do ní.
Pevně se držím okraje vany a se zavřenýma očima si sednu do vody.
„...tak...jde to...bude to dobrý..." Mumlu si pro sebe a několik minut jen nehybně sedím.
Moc nevnímám okolí, ale vím, že toto by nemělo být nic tak těžkého a děsivého.
Musím, musím si do té vany lehnout. Jo, to, to zvládnu...
Nezvládnu...
Po tvářích se mi valí slzy a ztěžka dýchám.
Co, co když se utopím, co když umřu, co když zase nebudu moc dýchat? Nadechnout se...
Pamatuju si ten pocit tak živě. Kdo mě zachrání? Nikdo...
Nejsem schopný, jakýmikoliv pohybu. Ani nepostřehnu, že do koupelny vpadl Lou.
Zjistím to až ve chvíli, kdy mě k sobě tiskne.
Pevně, až možná křečovitě sevřu jeho pravou ruku.
„Ne, ne, nezvládl... jsem to..." Uvědomím si. Nezvládnu se ani sám vykoupat.
„Promiň..." Vydechnu těžce a zoufale se tisknu k Louisovi.
Nezvládl jsem to, ale, ale nesmí mě opustit, vždyť, vždyť jsem se tak snažil... Asi ne dost.
Sedí se mou na zemi v koupelně a já ho s brekem obejmu kolem krku.
„Lou... Zůstaň se mnou... Lou..." Pevně se ho držím nohama kolem pasu a rukama kolem krku.
Co když ho pustím a on odejde?
Naštve se, že, že jsem neschopnej že mě nic nenaučil, a odejde, jako máma...

Louis:

„Jak bych tě mohl opustit, ty ňoumo?" vyjeknu přiškrceným hláskem a zabořím nos do jeho vlásků.
Ocásky máme propletené, a já se tak aspoň trošku uklidňuju.
„Odpusť mi. Pořád jsi byl s Oliverem. Pořád jen Oliver sem, Oliver tam. Vždy jsi měl jen mě, ale já už se polepším. Budeš moct chodit ven, kdy budeš chtít. Prostě všechno. Nebudu ti v ničem bránit, jen buď prosím se mnou." Možná to vždy vypadalo tak, že Miki potřebuje mě, ale pravda je taková, že já potřebuju jeho. Bez něj bych nic nezvládl. Bez něj bych se zbláznil a ani bych nepřekonal ten svůj skoroúnos.
Jen díky němu jsem se dal do kupy. 

Mike:

„Protože už ti leze na nervy, jak se o mě musíš pořád starat." Mňouknu mu do krku.
„Oliver se snaží, ale není ty, a já, já chci být šťastný s ním, abys ty byl šťastný s Federicem, víš, abys na něj měl čas aby ses k němu mohl tulit... A já si pak nepřišel sám." Mumlu nesmysly.
„Chci s tebou zůstat, ale Fed je fajn, a i když to říkám nerad, taky si tě zaslouží. Já, já jsem ještě tvoje malé kotě, i když říkám, že ne..." Klíží se mi víčka a já se k Louimu víc přilísnu.
„Jsem rád, že mě máš rád a že mě má rád i Oli a Fed určitě taky..." Zívnu a spokojeně zavřu oči.
„Všichni se máme rádi..."