Zaslepeni (Nedokončeno)

58.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem kývl hlavou na souhlas. Vždyť já to vím, ale já nesnáším prosit o pomoc. Je to ponižující.
„Jo, dobře," šeptnu a koukám do misky.
Další kosti. Už jsem o tom slyšel. Minulý rok našli dvě taková místa a jestli je to zase ve stejné lokaci? Zhoupl se mi žaludek.
„Omluv mě."
Rychle jsem se rozešel na záchod, jelikož jsem si nebyl jist, jestli nebudu zvracet, i když bych správně neměl mít co zvracet, když jsem ani nesnídal. 

Oliver:

„Měl by ses najíst," nafouknu trošku tváře a stáhnu si ho k sobě.
„Tak se najíš za hodinku, ano? Teďka můžeme jenom ležet, hmm?" pevně jej obejmu a hladím jej ve vlasech a po ouškách.
Ani se nedivím, že nemá vůbec chuť k jídlu.
Mezitím zavolám firmě a objednám náklaďák, co odveze nábytek. 

Fed:

Pospíchám za Louisem na záchod, asi se mu udělalo špatně z pomyšlení na to, co bychom mohli zase najít.
Nechci ani myslet na to, že by se třeba Mikimu něco takového stalo.
Stojím u umyvadla, opláchnu si tvář a poslouchám zvuky dávení.
„Lou, jseš v pohodě? Chceš donést sklenici vody nebo tak něco?" Zeptám se starostlivě, ale do kabinky za ním nelezu, protože vím, že by Lou rozhodně nebyl rád.

Mike:

Tulím se k Olimu a mlčím. Není, co bych řekl, myslím, že mě chápe.
Oba dva si užíváme ticha a své přítomnosti.
Po nějaké chvíli, kdy mám pocit, že usnu, tak sebou začnu vrtět.
„Pomůžeš mi sbalit kuchyni?" Potřebuju něco dělat.

Louis:

Tak nakonec jsem přeci jen zvracel. Sedl jsem si na podlahu a zhluboka jsem oddechoval, bylo mi strašně a na mé tváři to bylo znát.
Konečně jsem se vypotácel ven a pousmál jsem se chabě na Feda.
Opláchl jsem si obličej a do pusy jsem si strčil žvýkačku.
Chytil jsem Feda za ruku a přitulil jsem se k němu.
„Je toho moc. Už nemůžu," vzlyknu tiše.

Oliver:

„Nejdřív to jídlo," připomenu mu a v kuchyni dám jídlo do mikrovlnky a sám začnu balit.
Nesnáším balení, ale co bych pro něj neudělal.
Dohlédnu na to, že vše sní a spokojeně jej při tom pozoruju.
„Ale budeme bydlet spolu," mrknu na něj a otřu se o něj současně nosem.
„Budu tě mít konečně jen pro sebe," šeptnu mu do ouška a na krku mu vytvořím malý flíček. Nejradši bych se s ním pořádně pomazlil.

Fed:

„Já vím, zlato, a proto ti chci pomoct." Špitnu mu do vlasů a pevně jej obejmu.
„Až společně vyřešíme to vaše bydlení, tak bude zase dobře, uvidíš." Líbnu ho na nos a jemně mu otřu slzy.
„A teď se pořádně uklidni a nadechni, protože nás čeká pěkně smradlavá práce. Našlo se to přeci jen na skládce." Rozcuchám mu vlasy a povzbudivě se usměju.
Je čas se zase pustit do práce.

Mike:

Na něj se prostě musím usmívat. Vždyť je tak hodný...
Zalapám po dechu, když se mi přisaje na krk a udělá mi tam cucflek. Celý se z toho chvěju, přece jen my hybridi jsme na krk moc moc citliví.
„Udělej to ještě jednou, prosím." Zapředu a víc se k němu přitisknu.
Vím, měli bychom balit, když už mi s tím přišel pomoct, ale nemůžu si pomoct. Tak chci, aby se mě dotýkal.

Louis:

Vděčně se na něj nadále tisknul, než jsme se vrátili do kanclu a tam jsme se pustili do jídla, nebo spíš Fed. Já snědl sotva pár soust.
„Tak jedeme." Rychle jsme se sbalili a já sedl za volant, což Fed neuznal jako dobrý nápad a já skončil na místě spolujezdce a aspoň jsem mohl po cestě klinbat.
Zastavili jsme na rohu ulice, ke skládce jsme hodlali dojít pěšky. Které děti si hrají na skládce?