Zaslepeni (Nedokončeno)

14.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Tak jo, " povzdechnu si.
„Budeme se střídat," souhlasím nakonec.
„A za Louisem se stavíme odpoledne, platí? " mírně jsem se usmál.
„Teď. Přespat tu nemůžu, ráno mám pacienty," vysvětlil jsem jednoduše. Současně jsem se na ně ale lítostivě usmál. Nechtěl jsem, aby byl Mike sám. Po chvilce jsem se tedy sebral a odešel jsem domů.
Ráno jsem měl jen pár pacientů, takže jsem se mohl rovnou vydat k Mikovi a Federicovi, který u něj zůstal přes noc. Poprvé lituju, že bydlím tak daleko.
Zazvonil jsem a rovnou, jak se otevřely dveře, jsem vstoupil dovnitř. „Ahoj, jak jste se měli? " zeptal jsem se rovnou a podal jsem Mikovi sladkost a Federicovi taky.

Louis:

„Neměla by to dělat sestra nebo tak?" zamumlal jsem, když mi do pusy strčil další lžičku jakési hmoty.
„Jsem tvůj doktor, dělám to pro tebe, " usmál se a já se ani nepozastavil nad tím, že mi tyká.
„Ale já... " zakňoural jsem, protože mnou projela vlna vzrušení.
„Už to zase začíná, co?" doktor William se pousmál a já jen zakýval hlavou jako panenka.
„Tak se trochu prospi," znovu mě začal hladit a já jen zavřel oči. Netušil jsem, kolik je hodin. Navíc jsem měl na hlavě jakousi čepici a jinak jsem byl celý přikrytý dekou. Byl jsem jen lehce vzrušený, podle doktora, by to nemělo být už silnější díky práškům. Byl jsem jimi nadopovaný a prakticky neschopný pohybu.
S cuknutím jsem se probral a zmateně jsem si začal stahovat tričko dolů, protože jsem ho měl vyhrnuté. Taky mě trochu bolel krk, ale cítil jsem se uvolněně.
Pohled mi spočinul na Williamovi, který cosi rovnal v poličce. Zase jsem oči zavřel. 

Fed:

Potom, co Oliver odešel, jsem se Mikeho snažil přemluvit k tomu, aby si dal večeři. Vždyť je to jeho oblíbená ryba...
Nakonec snědl alespoň půlku, ale byl to boj. No, ale teď na řadu přišla koupel, přece tu nebude pobíhat celý od Louisovy krve...
To bylo ještě horší, prvně jsem ho musel chytat po domě a pak udržet v koupelně. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že ho omráčím, ale pak by se mě asi bál...
Nakonec jsem spolu s ním vlezl do vany, oba v oblečení a oba utahaní.
„Je s tebou koupání vždycky takové nebo jsem prostě na toto levej a neumím koupat kocoury?" uchechtnu se, když se oba zhroutíme na gauč. On se byl převléct do suchého a já si něco půjčil od Louise.
Chvíli jsme se dívali na televizi a potom zalezl do pokoje, že jde spát.
Já si půjčil deku, co jsem viděl u Louise ve skříni, a ustelu si na gauči. Lehnu si a spánek ke mně přijde téměř okamžitě.
Spokojeně si spím tak do tří do rána, kdy si ke mně pod deku vleze jedno malé vystrašené kotě.
„Byl to jen zlý sen, zítra Loua navštívíme a uvidíš, že je v pohodě." šeptnu mu rozespale do ouška a začnu ho hladit po zádech.
Přitulí se ke mně ještě blíž a zas skončím s jeho hlavou pod Louisovým tričkem.
„Klid, spinkej." Nevím, kdy ani jak, ale někdy ke čtvrté jsme oba znovu usli a vzbudili se až kolem deváté ráno.
K snídani jsem Mikemu ohřál mléko a sám jsem si udělal kávu, taky jsem našel pár okoralých sušenek.
„Až přijde Oliver, zajdeme všichni do obchodu a pak musím do práce. " seznámím ho s plánem a pak už čekáme jen na Olivera.
Bohužel stále mlčí. Doufám, že až se uvidí s Louisem, tak bude v pohodě.
Když přijde Oliver, vypadá, že by si chtěl povídat, ale Mike zas jen mlčí, je to k nevydržení.
„Díky, ale ani se nezouvej, jde se nakupovat, tady už není nic k jídlu." vybafnu na Olivera a zatlačím ho zase ze dveří.
„Nemluví, ten ukecaný kocourek je pryč. A já pak musím do práce, takže nakoupíme a pak půjdu." sdělím mu nabručeně.

Mike:

Šel jsem spát, usnul jsem lehko, ale zdál se mi strašný sen.
Byl jsem s Louisem v nemocnici, už na tom byl lépe, ale pak se k němu z pod postele připlazí tak dvacet, třicet hadů. Celého ho obmotali, chtěl jsem mu pomoct, ale držela mě ta hadí hybridka a smála se.
Když hadi zmizeli, tak z Louise zbyly jen kosti. Jen kosti!
S trhnutím se vzbudím, celý upocený a vystrašený. Bál jsem se znovu sám usnout, tak se vydám za Federicem do obyváku.
Lehnu si tam k němu a jsem rád, že tu se mnou je a uklidňuje mě.
Přitulím se k němu zase pod tričkem, takový můj znak důvěry, a po chvilce usnu.
Ráno, když Fed zjišťuje, že už tu není, co jíst, zkontroluju svůj účet na hybridí seznamce.
Devět žádostí, tři kočičky, dva kocouři, krokodýl, fredka, papoušek a pes.
Tolik lidí by se se mnou chtělo kamarádit. Mám z toho radost, a taky díky tomu nemyslím na brášku. Fedovi vše odkývu a když zazvoní zvonek jdu se obléct. Kalhotky, volné tričko na schování ocasku a kšiltovku. Pak mi dá Oliver mezi dveřmi jakési lízátko a já jen tiše mňouknu své díky. Zavážu si boty a pak se za nimi vyšourám na chodbu. Čekám, až zavelí, kam přesně a kudy půjdeme, ale nic se neděje.
„Lou rád chodí do obchodu dva bloky odtud směrem k tvojí ordinaci...
Jsou to dva bloky, protože Lou se mnou nerad chodí přes park." pokrčím rameny a rozejdu se ke schodišti vedoucímu z našeho paneláku.

Oliver:

Myslel jsem, že si jednoduše sednu a odpočinu si. To se ale ukázalo jako veliká chyba.
Ihned jsem byl donucen vypravit se do obchodu, který má Louis prý v oblibě. Navíc nebyla řeč ani s jedním. Oba stejně zapšklí a nepříjemní. Samozřejmě se taky nakoupil plný vozík věcí a já se pak měl s Mikem dopravit sám do bytu, neboť pan policista musel bežet do práce.
K tomu s Mikem nebyla žádná řeč. Nemluvil a úzkostlivě se držel packou vozíku.
„Jakmile Federico přijede z práce, tak navštívíme Louise. Dostal jsem zprávu, že se mu daří moc dobře, " pokusil jsem se jej trošku rozveselit. „Co bys řekl na to, kdybych ti koupil zmrzlinu?" ani jsem nečekal na odpověď a rovnou jsem mu ji koupil. „Co kdybys mi řekl něco o sobě a Louisovi. Co obvykle děláte? Určitě je bez tebe bezradný, " mluvil jsem a taky jsem mu vyprávěl až dětinské vtipy, kterým se trošku i zasmál.
Dorazili jsme domů a já rovnou začal vše vybalovat. Zrovna jsem se natahoval ke skříňce, když na mě spadla jakási fotka, která byla ukryta pod pikslí v oné skříni. Byl na ní pravděpodobně Louis s Mikem jako miminkem.
Se zájmem jsem si fotku prohlížel. Louisovi mohlo být tak osm, devět a vypadal doopravdy... Byl roztomilý, roztomilý stejně jako jeho bratr a sám nevěřím, že jsem to řekl.
Ale Mike... Bože ta ouška a ty velká kukadla. Takový plyšáček.
„Miku! Koukej, co jsem našel! " zavolal jsem na něj a nahlédl jsem do poličky. Byla tam hromádka fotek a jak jsem zjistil, na jedné byli oba kocouři ve společnosti své nejspíš matky. Vypadala úplně jako Mike v ženské verzi. Dokonce tu byla třídní fotka Louise s ostatními dětmi, kde se nadšeně usmíval jak s oušky tak i s ocáskem. 

Louis:

„A nepřišel už můj bráška, nevolal někdo?" zeptal jsem se zvědavě a naléhavě jsem se na něj koukal. William se jen usmál a zavrtěl hlavou. „Je mi líto," počechral mi vlasy a já se po něm konečně dokázal ohnat rukou. Jen se zasmál a vesele na mě mrkl. „Notak, kotě, stejně tě teď musím prohlédnout." Nedůvěřivě jsem na něj koukal. To mě jako balí nebo co se to teď děje? Jakmile mi ale dal novou dávku sedativ, úplně jsem odpadl a nechal jsem ze sebou manipulovat. K tomu jsme i sem tam zasténal, přeci jen jsem měl stále své období, ale on nevypadal na to, že by mu ti nějak vadilo. 

Fed:

  Nakoupil jsem si k Mikemu domů i nějaký alkohol pro sebe, když tam teď budu trávit víc času... Jak je to vlastně dlouho, co jsem si dal alko?
Po nákupu jsem musel rychle do práce. Musel jsem sepsat hlášení o té hadí ženě a pak na mě prý přišla zas řada na zacvičení nováčků. Moji nováčkové skončí většinou jako první se zraněním, to je všeobecný fakt. Šéf ze mě udělal takovou neoficiální zkoušku. Kdo se mnou nevydrží bez zranění alespoň týden, není vhodný do terénu. Jasně, většinou mi s nimi pomáhá i Louis, ale ten hlavni jsem tu já.
To mi připomíná, jak se asi má...

Mike:

Oliver je takový pozorný, ale já prostě neměl náladu si povídat. A on se i tak snažil, je to milé, ale i tak mu nevycházím vstříct a krom trošku smíchu mlčím.
Doma místo toho, abych mu pomohl uklidnit nákup, tak si sednu na gauč a zkontroluju zprávy na seznamce. Začal jsem si tam psát a jedním fajn klukem, jmenuje se Harry a je to soví hybrid.
Náhle se ozve Oliver, že něco našel, a mně zvědavost nedá a jdu se tam za ním podívat.
Našel fotky, naše fotky. Já myslel, že shořely, Louis říkal, že shořely už před lety, kdy nás opustila matka.
Fascinovaně koukám na hromadu fotek a nejsem schopen slova ani kdybych chtěl.
Vezmu do ruky jednu, která spadla na zem, když se ve fotkách začal Oliver přehrabovat.
Byl jsem na ní já i Louis, já v pozadí a on v popředí. Oba jsme byli v plavkách, protože to bylo foceno někde u rybníku. Já tam seděl na zemi a stavěl hrad z bláta, měl jsem od toho i ocásek. A Louisovi je tam vidět jen půlka hlavy s ouškem, jak se snažil fotit selfí normálním foťákem.
S fotkou v ruce si sednu na zem a vzpomínám na ten den.
Kolik mi mohlo být? Tři nebo čtyři, tehdy jsem se vody ještě nebál. Byl to fajn den, ale jediné, co si z něj pamatuju je ten bahnivý hrad a zmrzlina, kterou si mamka koupila a pak jí spadla na zem.
Vím, že jsem se tomu strašně smál, až mi spadla i ta má.