Zaslepeni (Nedokončeno)

20.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Já to prostě nechápu," zamumlal jsem tiše.
„Nechápu." Bouchl jsem do Federicova ramene.
„Louis se stejně vrací až za týden, ne? Bude to v pohodě. Smažeme záznam a něco si vymyslíme ohledně notebooku." Uklidním se. To půjde. Bude to v pohodě.
„Tos nám to nemohl říct hned?" zamručím na spícího Mika a konečně se nějak uvelebím.
„Dobrou noc, " řeknu Federicovi. Nevím, jak on ale já toho mám za dnešek už dost a chci jediné. Spát. 

Fed:

Souhlasím s Oliverem, ale nevěřím, že Louis bude mimo tak dlouho, udržet ho v nemocnici bude ještě těší, hned jak uvidí Mikeho tvář.
Oliver usnul a já? Taky se uvelebím, ale pořád přemýšlím nad tím heslem.
Federico a naše dvě koťátka... Nechápu to, tak moc to nechápu. Ale někde uvnitř mě mě to hřeje.
Usnu s úsměvem na rtech a zdá se mi o rodině, o rodině, kterou bych měl s Louisem.

Mike:

 Ráno se vzbudím a mám pocit, že mi praskne hlava, jak moc mě bolí. Otevřu oči a zjistím, že ležím v Oliverově objetí, Fed leží na podlaze a kolem se válí tak deset vypitých lahváčů piva. To je spoušť.
Taky si všimnu mého a Louisova společného notebooku. Co s ním dělali? Vždyť záznamy z kamery jsou v Louisově osobním notebooku.

Oliver:

Nahlas zívnu a protáhnu se. Trochu mě bolí hlava. Otevřu oči a naskytne se mi pohled na Mikiho. Přitáhnu si ho k sobě a obmotám mu kolem pasu ruce.
Jsem ještě rozespalý a tak moc nevnímám, hladím jej po boku a až po chvilce vstanu.
„Kolik toho vypil? " povzdechnu si a začnu zase uklízet.
„Jak ses jinak vyspal, Miki?" usmívám se na něj a mírně do Federica strčím nohou. Ten se okamžitě probere. „Budu se muset osprchovat a Fed nám zatím nachystá jídlo. Co by sis dal, Miki? " s úsměvem na něj koukám, ale pak zvážním.
„Co hlavička? Pořád bolí? Mám ti tam dát zase obklad?" Nebo mu mám dát rovnou prášek?
Náhle se rozezvoní telefon. Pevná linka. Chci tam dojít, ale Mike je rychlejší. Jakoby snad věděl, kdo volá. Já mezitím vše vyhodil a složil gauč. 

Louis:

Namotával jsem si telefonní šňůru na prst. Proč tu nemají něco modernějšího?
Konečně mi telefon někdo zvedl a já okamžitě poznal Mikiho.
„Ahoj, ouško!" ozval jsem se nadšeně. „Mám skvělou zprávu! Stačí, když za mnou dneska přijdete a můžu s vámi jít domů. Zvládl jsem to ukecat, znám přece svá práva a navíc zabírám místo vážnějším případům. A období je taky pryč!" měl jsem dobrou náladu.
Jen jsem si teda všechno musel vydupat.
William zprvu nechtěl, ale nakonec to vzdal. Jako podmínku si ale stanovil, že přijdu za dva dny na kontrolu a pak něco, že by si se mnou rád někam vyšel, ale to bude asi nějaký omyl.
„Šel bych i sám, ale nechtějí mě pustit a to je dost otravný, ale už se nemůžu dočkat, až budeme zase spolu. Co ty? Starají se o tebe dobře? Jsi hlavně ty v pořádku? " Nic se stále neozývalo. „Miki? Jsi tam?" 

Fed:

Ráno mě vzbudí Oliver a já jsem nucen se zvednout.
Jdu bez řečí připravit něco k snídani, když začne drnčit pevná linka.
Mike to sice zvedne a nadšeně nám oznámí, že je to Louis.
S Oliverem se na sebe podíváme a já Mikemu vykroutím sluchátko z ručky.„Promiň, nechci umřít." mrknu na uražené kotě a zaposlouchám se do toho, co Lou říká.
Už dnes? Štěstěna mě v poslední době nemá ráda.
„Miki si musel odskočit, tady je Federico. Přijdeme pro tebe, ale až na večer. Mike pro tebe něco chystá." oznámím mu a uvažuju, jestli ho mám na Mikeho stav připravit už teď, aby se vyzuřil a pak byl klidnější.
„Louisi, promiň, ale včera jsme měli den blbec a potkali vaše sloní přátele a Mike se s nimi trošku popral, ale neboj, má jen pár modřin...na obličeji... Měj se, uvidíme se večer, čau!" vychrlím na něj a rychle to típnu, než stihne cokoliv říct.